Ona je závislá, on je chladný

Když rodičovská láska dusí

Dovolte svým dětem někdy vás odmítat. Pak budou v dospělosti schopné říci ne, aniž by měly pocit, že tím někomu ublíží nebo na sebe přivolají trest.

Na první pohled by se maminka, která se může pro svoje dítě “rozkrájet”, pečující a ochraňující, zdála jako ideál. To, na čem záleží, je ale míra péče. Pokud je péče o dítě a ochrany příliš, může se jednat o hyperprotektivního rodiče.

Takový rodič – většinou nevědomě – sleduje ve skutečnosti své egoistické cíle. Vede ho strach ze samoty a vlastní prázdnota. Nejde mu tedy na prvním místě o dobro dítěte, ale o zaplnění vlastního života. Jedná se v podstatě o emocionální zneužívání.

Hyperprotektivní rodič totiž dělá vše, jen aby získal lásku svého dítěte, a nedbá na dodržování zdravých hranic, které dítě potřebuje.

Rozmazlování může mít také u rodiče spojitost s pocitem nedostatku pramenícím z minulosti: kdysi sám nedostal to, co pořeboval, tak to chce dopřát svému dítěti. Ani takový postoj však není zdravý. V dítěti buduje pocit závislosti, neschopnosti se osamostatnit a zadělává mu na budoucí závislost v partnerských vztazích.

Příliš mnoho lásky

Hyperprotektivní rodič udržuje v dítěti závislost na sobě, nedokáže ho vnímat jako individualitu. Takový rodič směruje dítě jen tam, kde se líbí jemu, neustále ho kontroluje, nedovoluje mu prosadit vlastní osobnost. V dítěti ani v období dospívání nepodporuje zdravou samostatnost, naopak ho podporuje v závislosti.

Jakékoli odtažení dítěte nebo konflikt s ním takového rodiče vnitřně zraňuje. To vyvolává nevědomky v dítěti pocity viny.

Projevy této závislosti mohou být různé: rodič považuje dítě za nesamostatné, neschopné, příliš ho ochraňuje, považuje potomka za slabého, nemocného, má o něj přehnané obavy, stále ho kontroluje. Matka je přesvědčená, že zná dítě lépe než ono samo. Má pocit, že ví nejlépe, co si dítě myslí, cítí a jaké by mělo být. To v dítěti vyvolává zmatek a nedůvěru v sebe samo. Často pak dlouho hledá, kým vlastně je, jaké má potřeby.

Rodič přehnanou péčí a ochranou svého potomka může vyplňovat vlastní vnitřní prázdno. Jakékoli odtažení dítěte nebo konflikt s ním takového rodiče vnitřně zraňuje. To vyvolává nevědomky v dítěti pocity viny. Dítě se brzy naučí pocitům viny podléhat, cítí, že jeho úkolem je hlavně udržet matku šťastnou.

V dospělosti pak takový člověk považuje za svou povinnost dělat šťastnými své partnery nebo jiné blízké lidi a zároveň se nechává využívat, protože zapomíná na sebe. Blízcí lidé jsou pro něj důležitější než on sám, stejně jako v dětství matka.

Nic z toho nedělá rodič vědomě, nechce svému dítěti ublížit, naopak může mít pocit, že se pro dítě hodně obětuje. V té chvíli nedokáže nahlédnout, že přehnaná péče a ochrana dítěti škodí.

Důsledky hyperprotektivní výchovy

  • Závislost v následných partnerských vztazích a jiné druhy závislosti (drogy, alkohol, anorexie)
  • Nesamostatnost, nedůvěra ve své schopnosti, nejistota, kdo jsem, co mě baví
  • Pocit vnitřní prázdnoty a pocity viny
  • Ochota nechat se využívat ve vztazích, neschopnost říci ne
  • Úzkosti, fobie
  • Spoleh jen na vnější hodnocení, rady
  • Strach z vlastního sobectví (běžné potřeby zaměřené na sebe považuje již za sobecké)

Jak z toho ven pro děti

Řešením je se v dospělosti od rodičů odtrhnout i přes pocity viny, které se objeví. Osamostatnit se, vybudovat v sobě postupně pocit, že svůj život zvládnete sami. Postupně vybudovat vlastní identitu – uvědomit si své hodnoty, udržovat přátelské vztahy, mít své zájmy a vymanit se případně ze závislého partnerského vztahu a vybudovat rovnoprávný vztah.

Je to často dlouhodobý proces, ale když se změna podaří, přestane se takový dospělý člověk konečně cítit jako dítě a přestane cítit vnitřní prázdnotu. Pokud by k procesu osamostatnění a rozpoznání vlastních potřeb nedošel, pravděpodobně by se celoživotně fixoval nejen na partnera, ale i na svého potomka, který by mu zaplňoval život a vnitřní prázdnotu. Jeho dítě by si tak pravděpodobně zažilo to, co v dětství zažil on sám.

Pokud chcete, aby byly vaše děti skutečně šťastné, podporujte je v samostatnosti a v jejich schopnostech, naučte je, že láska má své hranice tím, že je sami budete ve výchově dodržovat.

Jak z toho ven pro rodiče

Řešení pro příliš pečující a ochraňující rodiče je ve skutečnosti dost podobné jako pro jejich děti. Důležité je najít si kromě dětí i jinou životní náplň, soustředit se na sebe a své potřebya budovat vztahy se svými přáteli.

U příliš milujících rodičů se totiž děje přesný opak. Přesahují své osobní hranice, nehledí na své potřeby, izolují se od přátel, aby se mohli plně soustředit jen na své dítě, aby jejich dítě mělo co nejvíc lásky a pozornosti a bylo podle nich šťastné. Pak ale nevědomky očekávají od dítěte stejný přístup, tedy fixaci na sebe, a znemožňují jakoukoli samostatnost dítěte.

Při zaměření se na sebe bude takový rodič pravděpodobně ze začátku bojovat také s pocity viny a pochybnostmi, zda dítěti neubližuje, a možná se bude muset vypořádat s pocitem vnitřní prázdnoty. Pokud chcete, aby byly vaše děti skutečně šťastné, podporujte je v samostatnosti a v jejich schopnostech, naučte je, že láska má své hranice tím, že je sami budete ve výchově dodržovat.

Dovolte jim vás někdy odmítat, aby byly v dospělosti schopné říci ne, aniž by měly pocit, že tím někomu ublíží. Naučte je, že dbát také na svoje potřeby neznamená sobeckost. Naučte je, že milovat neznamená nemít hrdost a vzdát se vlastního života. Naučte je, že láska neznamená závislost.

Když rodičovská láska dusí

Mgr. Tereza Zahrádková, vedoucí poradny, terapeut