Pochvala a nadměrný výkon

Dítě většinou nechce své rodiče zklamat, a tak ztrácí čas činnostmi, pro které nemá dostatečné předpoklady. Navíc si nedovolí projevit jakékoli negativní emoce či vztek.

Tvrdě pracujete, ale nejste se svým výkonem nikdy spokojení? Cítíte výčitky, když odpočíváte a “nic neděláte”? Máte problém dát najevo nebo přijmout pochvalu a vůbec vyjadřovat své emoce? Dost možná jste vyrůstali v nadměrně kritické, autoritativní a emočně chladné rodině.

V příliš kritické a autoritativní rodině se nachází vždy minimálně jeden z rodičů (velitel), který nesnese, aby se cokoli dělo bez jeho souhlasu. Cítí se oprávněn své dítě za jakýkoli čin kárat nebo ho chválit. Pravidlem jsou velmi vysoké nároky.

Dítě nesmí nikdy zklamat, jakákoli chyba je přísně trestaná kritikou nebo i fyzickým trestem. Vše musí být vždy perfektní. Člověk vychovaný v takovéto rodině nesnese selhání a žádné své vítězství nebere za dostatečné.

Následky kritické výchovy

I v dospělosti se pak tedy nachází v kruhu honby za výsledkem a výkonem, následovanými nespokojeností se splněným úkolem. Jako by ho vnitřní rodič stále honil za výsledky a křičel na něj, že pořád ještě není dost dobrý. Pokud člověku rodič opakoval, jak je špatný, těžko si pak v dospělosti dokazuje, že špatný není.

Dospělý, které měl v dětství příliš kritického rodiče, nedokáže odpočívat. Jakýkoli klid považuje za projev lenosti, která je v kritické rodině často nepřijatelná. Má sklon k soutěžení a vysoké sebekritice. Neumí přijmout chválu ani sám pochválit. Ne že by snad někdy nechtěl, ale žádný čin či projev mu nepřijde ke chvále dostatečný. Funguje to stejně jako doma. Tam nikdy také nebyl on sám měřítkem vlastních schopností. Důležitý a oprávněný k posouzení činů byl vždy jen rodič.

Dítě většinou nechce své rodiče zklamat, a tak ztrácí čas činnostmi, pro které nemá dostatečné předpoklady. Navíc si nedovolí projevit jakékoli negativní emoce či vztek.

V příliš kritické rodině jsou hranice stanovené moc pevně. Rizika jsou v tomto případě podobná jako v rodině příliš pečující, kde jsou hranice vůči dítěti nastaveny příliš volně – výsledkem jsou problémy při zvládání nároků života a následně třeba i inklinace k závislostem všeho druhu. Jak to spolu souvisí?

Je-li dítě jednou za stejnou věc potrestáno a jindy nikoli nebo je-li potrestáno stejně za malé i velké prohřešky, nemůže se cítit bezpečně. Ztrácí kontrolu nad svým životem. Těžko pak nachází v sobě i venku pevná pravidla, podle kterých se může řídit.

V takových případech pak člověk své hranice necítí a často je překračuje. Nedokáže uposlechnout běžné signály svého těla jako je únava, nemoc, oslabení či přetížení a začíná své potřeby vnímat až ve stavu vyhoření, těžké nemoci či třeba úrazu.

Život s pocitem viny

Jak už jsem zmínila, v nadměrně kritické rodině hrají velkou roli přehnané nároky na dítě. Někteří rodiče používají děti k naplnění vlastních nerealizovaných ambicí. Takoví rodiče chtějí po svých dětech, aby zvládly to, co oni sami nezvládli. Z mého pohledu je tak silně potlačena identita a autenticita dítěte.

Neustálým rodičovským dohledem a podsouváním ideálů ztrácí dítě prostor pro nalezení sebe sama. Takové dítě většinou nechce své rodiče zklamat, a tak ztrácí čas činnostmi, pro které nemá dostatečné předpoklady. Navíc si takové dítě nedovolí projevit jakékoli negativní emoce či vztek. Snaží se pilně starat o sourozence, mít skvělé výsledky ve škole a vůbec plnit všechny nároky, aby si od rodičů vysloužilo více pozornosti a pochvaly.

Typickým modelem kritické rodiny je jeden dominantní rodič a druhý submisivní. Dítě se naučí pod nátlakem strachu potlačovat své potřeby a vztek, stejně jako to dělá jeho submisivní rodič – jakoby tím získá recept na přežití.

Kritický rodič zavaluje své dítě pocity viny. Často ke kritice využívá právě svého partnera, aby na něm ukázal jeho neschopnost. Snižuje submisivního partnera před svým dítětem. Emočně odtažitý a kritický rodič křičí na své dítě se stejnou intenzitou za všechny prohřešky, malé i velké. To může silně ovlivnit stupnici hodnot dítěte. Těžko pak rozpoznává, co je pro něj v životě důležité a snesitelné.

V čem se váš rodič mýlil:

• Nemůžeš projevovat vztek nebo smutek, protože tě nikdo nebude mít rád! Ale kdeže. Projevujte všechny své pocity, protože k vám všechny patří.
• Nemáš právo na svoje potřeby, koho zajímají tvé pocity! Naučte se poslouchat své pocity a potřeby, teď už můžete, nejste už dítě a nejste už v dosahu rodičů.
• Nesmíš, jsi neschopný, horší než druhý, ošklivější, hloupější než… Zkuste se zaměřit na svého vnitřního rodiče. Už je jen ve vaší hlavě, už s ním nežijete, a tak se ho můžete zbavit.
• Nikdy nebudeš, neumíš, nepotřebuješ, neotravuj, nedělej… Přemíra negativního hodnocení a zákazů snížila vaše sebevědomí. Najděte si všechny možné způsoby, jak ho zvýšit.
• Jsi líný, nic neděláš, proč jsi ještě neudělal… Začněte trénovat klid a nicnedělání, neustálé honění za výsledkem vám stejně nic nepřinese.
• Chyby jsou nepřijatelné, nesmíš zklamat, musíš něco dokázat. Vpusťte do svého života slabost a chyby, teprve pak budete lidmi a dokážete s ostatními prožít skutečnou blízkost.

Rada na závěr: naučte se mít rádi. Možná se váš rodič rád neměl, a tak nedokázal projevit lásku vám. To ale neznamená, že jste špatní.

Mgr. Tereza Malimánková, vedoucí poradny, terapeut