Příspěvky

Život s alkoholikem

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

kde začít? Před rokem jsme se s přítelem sestěhovali k sobě. Já (33) ,mé tři děti (4,8,11) a on (35). Jeho minulost není moc dobrá ale když jsme spolu začínali byl v léčebně ,byl drogově závislý od 16 let. Léčebnou prošel, poté jsme spolu začali žít. Po nějaké době začal pít, začali hádky, nejdřív malé ,u kterých děti nebyli, ale postupem času už nebral ohledy na to že tam jsou děti. Jednoho dne přišel domů hodně opilý a začal s výčitkami typu, peníze, děti…začal ničit nábytek, elektroniku, u všeho byli děti. Dost agresivně se přetahoval s mojí matkou o nějaké kusy nábytku, podotýkám že i to viděli děti, které byly tak vystrašené (i já) že jsem byla poprvé v mém životě nucena zavolat polici. Když policie přijela, trochu se uklidnil. Já s dětmi jsem opustila byt, šly jsme k matce. On odjel po dvou dnech ke své rodině. Prosil, naléhal…. byl tam z jeho strany psychický nátlak. Nakonec jsem mu dala opět šanci (asi už 16tou). I když jsem někde uvnitř cítila že dělám chybu. Po týdnu to bylo zase to samé, výčitky alkohol atd.. už jsem řekla dost, opět jsme odešli k moji matce. Ale jelikož vykonávám práci z domu a bohužel k tomu potřebuji dost těžké průmyslové stroje ,které se nedají jen tak naložit do auta a převézt, musela jsem zpět domu. Každý den vypije alespoň 0,5l vodky plus nějaké to pivo…děti to na něm už poznají. Dala jsem mu ultimátum do 12.3.2021 aby si našel bydlení ale přijde mi že to sabotuje. Nemá snahu odejít, něco si najít. Já už s ním nemůžu být pod jednou střechou, natož v jedné místnosti. Ráno se probouzím s brekem, se strašným pocitem. Přes den nedokážu fungovat . Vůbec, ani jako máma na 100 procent….celý den se těším, až bude večer až zaspím. Ale přijde večer a je to ještě horší. Pláč, deprese, vztek… usínám někdy až hodně k ránu, jsem vyčerpaná, nemám smysl života…Já vím mám přeci děti, ale já to teď bohužel tak necítím. Jako bych někde uvnitř pomalu umírala. On to vidí, ale snaží se mě díky tomu zlomit abych mu asi dala ještě šanci. Někdy si říkám že kdybych umřela ,že budu mít klid….ale tuhle myšlenku vždy rychle zaženu když se podívám do těch bezbranných tváří. Nikdy jsem nebyla s psychikou takhle na dně. Nevím jak to vyřešit, nemám vlastně už ani energii k tomu abych něco řešila. Já nežiju, já přežívám 🙁

Odpověď:

Dobrý den,

nacházíte se velmi těžké a ohrožující situaci. Jako hlavní vnímám zajištění bezpečí pro Vás a Vaše děti. Pokud se váš partner dlouhodobě léčil se závislostí a nyní opět spadl do návykového chování, nemůžete mu nijak pomoci, pokud o to on sám nebude stát. V tomto případě by to znamenalo znovu nastoupit do ústavní léčby závislosti. Vzhledem k jeho každodennímu užívání pravděpodobně aktuálně nebude příliš motivovaný k nějaké další léčbě. Vnímám jako důležité nastavení vašich majetkových poměrů, jestli je byt na Vás na partnera atd. Pokud je smlouva či byt vaše doporučil bych učinit právní kroky a z domácnosti ho nechat právně vykázat. Pokud toto možné není nepřijde mi vhodné čekat až se partner odstěhuje. Jak sama říkáte pravděpodobně to sám sabotuje a nemá motivaci, aby to učinil. Napadá mě alespoň krok, jestli by bylo dočasně možné bydlet někde jinde, např. u rodičů a tam jezdit jen pracovat, aby děti nebyly v toxickém prostředí. Zároveň zde vnímám jako důležité opustit takto toxické prostředí. Doposud ne tolik závažné náznaky agresivity se mohou začít postupem času stupňovat. V těchto situacích většinou platí pravidlo, čím déle odchod odkládáte, tím je složitější. Nemáte prostor, abyste někde mohla načerpat energii, a proto bývá učinění nějakých efektivních kroků postupem času obtížnější. V případě, že by se rozvinulo agresivní chování můžete se kdykoli obrátit na nonstop bezplatnou organizaci Bílý kruh bezpečí na číslo – 116 006. Kde vám dokážou efektivně pomoci učinit první kroky a celou situace probrat s odborníkem. Pocity, které popisujete jsou pravděpodobně následkem úplného emočního i fyzického vyčerpání z dlouhodobého nadměrného stresu. Je důležité tyto příznaky neignorovat, protože pokud s nimi nebudete pracovat je pravděpodobné, že se budou dále stupňovat až do deprese a jiných psychických problémů. Lze to vnímat jako signál, že vaše psychika i tělo dále nejsou schopné zvládnout tento nápor a je nezbytné s tím něco udělat. Zároveň by bylo vhodné vyhledat i dlouhodobou odbornou psychoterapeutickou péči. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz jestli byste nezvážila začít docházet k některému z našich terapeutů.

Přeji mnoho sil

Patrik

675

Rodičovství ve starším věku

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

s partnerem jsme plánovali rodinu, párkrát jsme navštívili centrum asistované reprodukce, ale bez úspěchu (potrat, mimoděložní těhotenství apod.) V mezidobí se příteli stala nehoda, ochrnul a zůstal na vozíku. Protože potřebuje 24 hod. péči, odstěhoval se aby měl celodenní péči. Děťátko by i nadále chtěl, více méně kvůli mě, abych byla šťastná, když prý vidí, jak se rozzářím, když vidím malé děti.
Kvůli přítelovo zranění by připadalo v úvahu pouze oplodnění s darovaným embryem… To byla první psychická zátěž, přijmout to, že děťátko by nebylo ani jednoho z nás … souhlasila jsem, podstoupila jsem i tuto možnost, ale opět se záporným výsledkem. V současné době mi byla nabídnuta možnost, podstoupit ještě jednou umělé oplodnění s darovaným embryem. Když poslední pokus nedopadl, obrečela jsem, že nikdy mít děti nebudu, jakžtakž jsem se s tím smířila, ale teď když mi nabídli ještě jednu šanci, tak nad tím přemýšlím, nespím a představuju si co bude, jak bych to všechno sama zvládla a zda mám tuto možnost využít či nikoliv. Je mi už 46 let, budu na všechno sama a bojím se budoucnosti. Možná, že to miminko už ani nechci…. Sama ale zůstat taky nechci. Já se v sobě prostě nevyznám a nemám si s kým o tom promluvit, poradit…. vím, že rozhodnutí bude na mě, ale kamarádka s dětma si sotva může představit život bez dětí, jako kamarádka bez dětí mi nemůže poradit, co by kdyby. Jak poznám co vlastně chci?!. Říkám si, že když o tom vůbec přemýšlím , že možná v podvědomí vím, že děťátko už ne, na druhou stranu dostat dítko do rukou … Nevím zda jsem se správně vyjádřila …. Děkuji za Váš názor.

Odpověď:

Dobrý den,

V první řadě se omlouvám za pozdní odpověď.

Dále děkuji za odvahu, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Vaše zpráva na mě působí velmi těžce. Jako žena tuto tématiku prožívám vcelku intenzivně a velmi mě mrzí trápení a potíže, které se Vám vyskytují v souvislosti s touhou otěhotnět. Myslím, že je dobře, že jste vyhledala psychologickou pomoc, jelikož zátěž, kterou v souvislosti s problémy otěhotnět, návštěvami reprodukčního centra, ale i nehodou a ochrnutí partnera prožíváte, musí být obrovská. Je přirozené, že téma těhotenství a nyní oplodnění darovaným embryem v pozdějším věku přináší spoustu otázek a obav. Takže rozumím tomu, že z toho máte strach a plnou hlavu myšlenek, co dělat a jak se rozhodnout.

Vaše slova ohledně touhy otěhotnět na mě působí ambivalentním dojmem. Mám k tomu takovou fantazii, jako byste měla v sobě velký pytel plný obav a důvodů “proč ne”, který je větší než pomyslný pytel “proč ano”. Také mám k tomu fantazii, jako byste možná cítila tlak společnosti na ženu, aby se stala matkou. Možná se pletu, jde jen o fantazii. Chtěla bych ale podotknout, že v současné době je stále častějším fenoménem rozhodnutí ženy nemít dítě. Pokud to tak žena doopravdy z jejího nitra cítí, že to tak chce a že by nebyla jako matka šťastná, myslím, že je to tak v pořádku.

Také z Vašich slov trochu cítím, jako by partner neměl zájem o dítě jako takové, ale jeho motivací by bylo udělat Vás šťastnou. Což je na jednu stranu hezké, že myslí na Vás a na to, abyste Vy byla šťastná. Na druhou stranu to na mě působí tak, že on sám být otcem nechce. Při rozhodnutí mít dítě vnímám jako důležitý faktor rozhodnutí obou partnerů a chtíč to dítě společně mít a vychovat. Jak jeho postoj vnímáte vy? Rozumím, že nyní po nehodě se možná partnerův postoj změnil. Ale jaký byl ten postoj předtím? Byl výrazně odlišný?

Když přemýšlím nad otázkou, kterou si pokládáte, tedy zda li to dítě vůbec chcete nebo ne, napadá mě na Vás pár otázek… co pro Vás znamená “mít dítě”? Jak jste si toto období představovala dříve a jak si ho představujete nyní? Co by pro Vás ono dítě znamenalo? Jak si představujete, že byste spolu trávili čas a jak byste se mu věnovala? Jak si představujete sebe samou jako matku? Napadá Vás něco ve spojitosti s těhotenstvím a představou sebe samé jako matky, z čeho máte strach a z čeho máte naopak radost? Co Vás vedlo k tomu čekat s miminkem až na pozdější věk? Kariéra, problémy v partnerství nebo něco jiného? Zkuste se nad tím prosím zamyslet.

Vzhledem ke složitosti situace a tomu, že stavy, které prožíváte, musí být opravdu tíživé, si myslím, že bude zapotřebí podpory odborníka, tedy psychoterapeuta, který Vás bude doprovázet na Vaší cestě, bude Vám poskytovat nejrůznější podněty k zamyšlení, bude Vás podporovat a držet v těžkých situacích. Bude na to prostě s Vámi. Jeho pomoc pro Vás může být stěžejní. Můžete se zkusit obrátit např. na některého z mých kolegů v poradně Therapia, viz https://koucink-psychoterapie.cz/…-2/ . V případě, že by se Vám aktuálně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje mnoho bezplatných nonstop krizových linek, kde Vám je vždy k dispozici krizový intervent, který Vás rád vyslechne a pomůže v aktuální krizi. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/ .

Ať se rozhodnete jakkoli, věřím, že to bude to správné rozhodnutí, pokud budete poslouchat svou intuici a sebe sama. Přeji Vám mnoho štěstí.

S pozdravem,

Nikola
Poradna Therapia

98

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

/in /by

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

237

Žárlivost ve vztahu

/in /by

Dotaz: Dobrý den, už delší dobu řeším problém s přehnanou žárlivostí. Mám přítele 2 roky a stále přehnaně žárlím, myslím si už, že jsem nemocná, protože si uvědomuji, jak moc špatné to je, ale nejde s tím přestat. Zkoušela jsem sama přestat, řešit to i s přítelem, promluvit si o tom s nejbližšími, ale nic nepomohlo. Prosím o radu. Děkuji

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Ono žárlit a mít rád jde někdy ruku v ruce. Ale je důležité mít tu správnou hranici, kdy žárlení bereme jako milý důkaz zájmu druhé osobě a kdy naopak žárlení vztah rozbíjí.

Za samotné naše nepřiměřené žárlení může vícero aspektu. Jsou různé teorie od genetického vlivu a rodinných predispozic, tak k tomu, jak se nám dostávalo něhy a pozornosti v dětství. Je dokázáno, že o co více jsme v tomto směru byli ochuzení, o to více máme strach a prožíváme vlastní nejistotu z možné ztráty partnera.

Líbí se mi, že jste si sama uvědomila, že Vaše hranice přiměřeného žárlení je poněkud již možná překročena a cítíte, že Vám Vaše chováni nepomáhá, naopak. Váš krok ve snaze promluvit si s přítelem nebo nejbližšími, schvaluji. Ale není tak jednoduché přestat. Čím více se chováme určitým způsobem, o to více si tento vzorec chováni zažíváme. Je to něco jako zlozvyk, kterého se ne a ne zbavit, i když moc chceme. Popřemýšlejte, kdy žárlíte. Je důležité si uvědomit, kdy nejvíce se do takového stavu dostáváte. Když si následně pak tyto situace představíte, zkuste se na ně podívat trochu jinak. Modelovou situací nám například může být situace, kdy přítel je v práci dlouho. Vaše fantazie je, že tam pravděpodobně někoho má, a proto v práci zůstává po večerech. Podívejte se ale na situaci nyní trochu jinak. Víte, že má přece poslední dobou hodně úkolů. A najednou si uvědomíte, že žárlíte, protože se bojíte, že přítel v práci někoho má, ale zároveň víte, kolik má teď nových úkolů, takže se vrátí, až bude mít všechno hotové.

Prozatím, jako první pomoc bych Vám doporučila následující. Když si uvědomíte, že zažíváte jednu z fázi žárlení, například přítel nebere telefon, prosím zastavte se a chvíli nedělejte nic. Případně si začněte zpívat, snažte se vzpomenout si na to, co bylo například včera v televizi, pokud jste doma, udělejte 10 dobře, tak raději 20 dřepů, pokud Vám to Vaše tělo dovolí. Snahou těchto cvičeni je odpoutat Vaši mysl na chvíli od zažité reakce, oddálit potřebu znovu volat, či začít psát sms. Na začátku to nebude lehké, ale postupně ta doba, kdy vydržíte bude delší a delší.

Je velmi důležité si uvědomit, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si toto nepřipouští a jsou překvapení, že partner je dříve nebo později vyčerpaný opouští. Příčina nemusí být vždy rovnítkem k žárlivosti, ale stává se to často.

Vy jste vykročila tím správným směrem. A jsem na Vás pyšná. Bez uvědomění a snahy, změna nenastane. Mým doporučením je najít si na Vaší cestě podporu a přívětivou pomoc od odborníka, psychologa, který hlavně na začátku Vám pomůže zvládat započatou změnu.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud nejste z Prahy a rada byste si vybrala pomoc blíže, podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, kde Vám pomohou nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Přeji Vám na Vaší cestě hodně trpělivosti a potřebného odhodláni. Věřím, že vše postupně zvládnete.

S přáním pěkného večera

Eva

399

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

/in /by

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

206

Pocity jako na houpačce

/in /by

Dotaz: Dobrý den, nevím jak ani začít. Nevím jestli své pocity mohu popsat jako depresivní ale úzkostí a pocity paniky nejspíše trpím. Co si tak pamatuji tak to začalo zhruba od 11 let. Řešila jsem to sebepoškozováním, které jsem se naučila potlačit. Naposledy jsem si ublížila někdy na začátku lednu (je mi 26 let). Vždy to moji úzkost potlačilo a prostě jsem si tímto způsobem ulevila. Od 15 jsem užívala pervitin , v 18 jsem přestala a nadále tomu tak je, jsem čistá bez jakékoliv lékařské pomoci. Snažím se být perfektní a stále se tak nevidím. Jsem introvertní jedinec ale poslední dobou jsem omezila společenský kontakt na minimum. S nikým se nestýkám, v práci nemluvím. Mám pocit jako bych měla zašitou pusu. Cítím se izolovaně a sama. Trápí mě ta moje odtažitost k lidem. Žiji s přítelem, s kterým jediným trávím svůj volný čas. Mám problém mluvit o tom co doopravdy cítím a co mě trápí.  
V podstatě mám pocit, že ani nedokáži popsat co vše se ve mě odehrává. Mám obavy jestli nemám nějakou poruchu osobnosti. Chvíli se cítím skvěle uvolněně a pak jsem najednou na dně jako na houpačce. Nechci aby si o mě lidi mysleli, že jsem podivín nebo blázen. Co mám dělat v této svízelné situaci? Chci se zase radovat, zapojit se opět do společenského života a naučit se nepotlačovat úzkostné stavy ale racionálně je zpracovat.
Děkuji za jakoukoliv radu/pomoc.

 

 

 

Dobrý den,
v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš email. Zároveň děkuji za Vaši důvěru a otevřenost. Velmi mě mrzí, v jaké jste momentálně situace. Respektive jsem si nemohla nevšimnout, že Vaše trápení trvá již velmi dlouhou dobu, jen časem nabývá jiných podob a připadá mi, že jste na toto trápení až moc sama.
Z Vašeho emailu je zřejmé, že se nyní nacházíte v náročné situaci, ve které Vám opravdu není dobře. Mohu se jen domnívat, co Vás vedlo k sebepoškozování v dětství, užívání pervitinu apod. Ale ze své zkušenosti tuším, že to nejsou nikdy zrovna příjemné věci a často toto ventilování úzkosti v podobě sebepoškozování či jakékoli úzkosti, strachy a problémy ve vztahovosti s druhými, pramení z primární rodiny. Nevím, jaké jste měla dětství a jací byli Vaši rodiče, nebývá však ojedinělé, že obdobné problémy, kterými jste si procházela, případně si stále procházíte jsou způsobeny autoritativním stylem výchovy, nepřijmutím od rodičů a také podmíněnou láskou (pokud uděláš tohle, budu tě mít rád/a…).
Musím ocenit Vaši odhodlanost a vůli přestat užívat drogy. Ne každému se to povede a to navíc bez jakékoli pomoci okolí či odborníků. Zdá se, že když opravdu něco chcete, tak toho docílíte. Stejně tak mám dojem, že Vaše touha po dokonalosti je podmíněna tím, abyste to zvládla sama. Jako by pomoc od druhých by možná nebyl takový úspěch…To je ovšem jen má domněnka.
Nicméně, co teď s tím? Vaše obtíže trvají už velmi dlouho a vůbec se Vám nedivím, že už chcete mít klid…Zažívat radost, užívat si života. Je to možné, jen to bude chtít čas, vůli a také pomoc od někoho druhého.
Víte, mám dojem, že Vaše úzkosti z navazování kontaktu s druhými lidmi plyne zejména z té vidiny nedokonalosti sebe sama a z obrovského strachu toho, že nebudete pro druhého dostatečně dobrá. Kromě toho, se možná u Vás objevuje i strach z opuštění, v případě, když se s někým seznámíte. Že Vás nepřijme takovou jaká jste…
Tohle je dle mého názoru začátek… Zjistit kdo jste, kým jste. Najít sebe samu, protože za ty léta úzkostí, strachů, bolesti a zranění se může kolikrát stát, že začneme být takový, jací nás chtějí ostatní, jací nás chtějí rodiče, nebo naši kamarádi. Začněte hledat samu sebe a co víc, přijměte se taková jaká jste, i se svou minulostí, i s t negativními vlastnostmi. Protože jak ty pozitivní vlastnosti, tak ale i ty negativní, naše chyby, naše klopýtnutí apod nás odličuje od druhých a dělá nás jedinečnými.
Dokonalost? Co je to dokonalost? Zkuste si definovat sama pro sebe, jaká byste musela být, abyste byla dokonalá? Je někdo ve Vašem okolí, koho za dokonalého máte?
Nechci Vám brát naději, ale dokonalost neexistuje. Je to je honba za něčím, co nám bylo v dětství předkládáno za vzor a co jsme zidealizovali. Něco, čeho nikdy nedosáhneme a víte proč? Protože i když byste naplnila vše, co definujete jako dokonalost, tak stále to v ten okamžik pro Vás bude málo. Vždy najdete chybu, vždy by se vše dalo udělat líp… Myslím, že zde je na místě se bavit o sebelásce, ne o dokonalosti. Vy totiž můžete být šťastná a cítit se skvěle, plnohodnotně, když sama sebe přijmete a budete mít ráda sebe takovou jaká jste.
Nicméně je třeba tomu trochu pomoci. Být na Vašem místě, co nejdříve bych se obrátila na poradenského psychologa, či psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou prostor pro sdílení a také Vám poskytnout takovou péči, kterou už tak dlouho potřebujete. Nebojte se, neznamená to, že jste blázen. To vůbec ne, jen mám pocit, že je třeba Vám v tuto chvíli trochu pomoci, nasměrovat Vaši velikou vůli a cílevědomost správným směrem tak, abyste příznivých výsledků dosáhla co nejdříve. Bude to práce, to mi věřte, ale já nepochybuji o tom, že to zvládnete a že Vám to přinese to, co potřebujete.
Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste se obrátila buď na naše terapeuty přímo u nás v poradně, nebo na kohokoli jiného, dle vlastního výběru.
Kromě toho, zkuste popřemýšlet tom, co Vás vedlo tenkrát k sebepoškozování, v jakých situacích to přicházelo a byly někdy okamžiky, kdy jste se nepoškozovala? Jaké byly vztahy ve Vaší primární rodině? A jak vy navazujete vztahy? Jaký je Váš partnerský život, co Vám poskytuje?
I když je Váš dotaz kratší, napadá mě k tomu mnoho otázek a témat, kterým by měla být věnována pozornost. I vy sama zdá se, víte o některých z nich a tyto témata by stálo probrat právě na sezeních s terapeutem, či psychologem. Ať už Váš strach z nepřijetí od druhých, touhou po dokonalosti, Vaše dřívější zraňující zkušenosti, vztahy apod.
Berte mou odpověď jako jen mé doporučení. Doufám, že jsem ve své odpovědi srozumitelná, pokud byste měla dotazy, klidně mi napište. Ještě bych Vám chtěla doporučit jednu věc a to je deník. Zkuste si založit deník a do něj si psát vše, co Vás napadne. Bylo by fajn tam i zkusit zaregistrovat Vaše pocity před, během a po sebepoškozování a také zkusit zmapovat, jaké situace tomu předcházejí. Zároveň můžete zaznamenávat situace, kdy chcete s někým promluvit a ono to nejde…Co se Vám honí hlavou, jaké jsou Vaše myšlenky? To vše zkuste zaznamenat..

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou pomoc, jakou byste potřebovala a jakou byste si i zasloužila.
V případě potřeby se na mě neváhejte opět obrátit.
Přeji Vám mnoho síly, mějte se ráda.
S pozdravem
Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny- zařizuje objednání)

tel.732816663

82

Posedlost partnerem

/in /by

Dotaz: Dobrý večer,
Před půl rokem jsem si našla přítele přes internet (zatím jsme se neviděli, ale plánujeme setkání). Je to někdo, do koho jsem se opravdu zamilovala, vždy mi psychicky pomáhal, ale před 2 měsíci mě “podvedl” a docela jsme se pohádali, sice říká, že šlo pouze o sex, že jinak miluje mě, tak jsem mu nějak odpustila. Ale nedávno mě začali napadat myšlenky jako “Co když mě nakonec stejně opustí. Třeba pro něj nejsem tak dobrá. Má hezčí holky kolem sebe…”. Pořád mám potřebu se ho ptát a ujišťovat se, že mě miluje, připadám si jak posedlá jím, dokonce ho podezírám, že si píše s jinými ženami a začala jsem dost žárlit na jeho kamarádky, tyhle věci jsem dělala už na začátek vztahu, přitom mi nic neudělal, když mi hned neodepíše, jsem nervózní celý den a myslím si, že dal přednost jiné ženě, bojím se, že se může jednat o vztahové OCD.
Nechci ho mými podezíravými otázkami odradit, protože ho opravdu miluji, ostatní partneři mi ubližovali, ale od té doby, co jsme se pohádali, jsem mu přestala věřit, mám i problém někomu věřit, prostě nevěřím nikomu, protože už mě zradilo spoustu lidí. Prosím pomozte mi, nevím, jak mám zahnat ty vtíravé myšlenky, které mám většinou v noci, když nad nimi přemýšlím, buší mi hodně srdce a včera už jsem se opravdu rozbrečela a dost špatně se mi dýchalo, prostě se na něj i fixuji a jestli si to třeba rozmyslí s naším setkáním, tak si asi něco udělám.

Dobrý den,

v první řadě bych vám ráda poděkovala za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Z toho, co píšete, cítím, že vás vaše momentální situace velmi trápí. Partner vás zradil a vy už mu nyní nejste schopná důvěřovat. Máte tak neustálou potřebu ho kontrolovat a ujišťovat se o jeho věrnosti. Toto chování ve vás však vyvolává obavu, že ho od sebe odeženete. Pozbyla jste důvěru v partnera, která však byla vlivem vašich předchozích zkušeností chatrná již na počátku vašeho vztahu.

Důvěra je něco, co si budujete po celý život již od vašeho dětství. Velmi ji ovlivňuje proces výchovy a vaše vztahy s rodiči. Je to váš postoj k okolí či druhému člověku a víra, že vás nezradí či vám neublíží. Píšete, že vám v minulosti ublížilo velké množství lidí včetně minulých partnerů. Vaše důvěra tím byla velmi otřesena a problém důvěřovat druhému člověku nyní ovlivňuje váš současný vztah, který je už navíc poznamenán nevěrou. Důvěra vůči druhým lidem souvisí také s vaším vztahem k sobě samé. S vaši vlastní sebejistotu, sebedůvěrou. Zrada druhého člověka tak může vyvolat pocity zranitelnosti, nejistoty a ohrozit vaší sebedůvěrou. Nutkavé chování, o kterém se zmiňujete, je tak prostředkem k znovuzískání důvěry v partnera a zbavení se negativních emocí. 

Problémy s důvěrou ve vztahu zažívá velké množství lidí. Setkáváme se s nimi u lidí, kteří se ve vztahu setkali stejně jako vy s nevěrou, ale i tu těch, kteří takovou zkušenost nemají. Důvěra je něco, co ve vztahu není samozřejmostí. Řada partnerských dvojic pracuje na budování a prohlubování důvěry po celou dobu vztahu. Z vašeho dotazu nicméně cítím, že problém s důvěrou se netýká jen vašeho současného vztahu, ale postihuje i další aspekty vašeho života.

Z vašeho dotazu mám pocit, že se jedná o dlouhodobější potíže, které nesouvisí pouze s vaší aktuální situací. Navíc se zdá, že vlivem aktuální situace, vaše potíže více vystoupily na povrch a nabyly na intenzitě. Doporučila bych vám vyhledání zkušeného psychoterapeuta, kterým by vám mohl pomoci odhalit kořeny vašich problémů s důvěrou a zapracovat na vašem vztahu k sobě samé v bezpečném prostředí. Chápu, že udělat tento krok může být ve vaší situaci velmi obtížné, nenechejte se však odradit. Podpora, kterou vám může psychoterapeut nabídnout, by pro vás mohla být velmi užitečná. Důvěra je něco, co nám umožňuje budovat plnohodnotné vztahy a žít bez neustálých obav o vlastní bezpečí. Individuální terapie je dlouhodobou záležitostí, která by pro vám mohla pomoci žít plněji. Můžete se také obrátit na odborníky v naší poradně, pokud by vám z nějakého důvodu nevyhovovalo osobní setkání, nabízíme možnost konzultací přes Skype.

Přeji hodně štěstí a sil,

Lucie H.

Poradna Therapia

767

Syn má problém s prohráváním

/in /by

Dotaz: Dobrý den, mám 7 letého syna a velmi mě trápí jeho chování. Syn je od malička velmi šikovný, chválený. Do školy nastoupil dříve, protože je narozen na konci září a mateřská škola, pediatr i pedagogicko-psychologická poradna se shodli na tom, že bude dobré, když nastoupí do školy. I já jsem za to byla velmi ráda, bála jsem se,že se poslední rok ve školce již bude nudit. Vždy měl problém s prohráváním při jakékoliv hře, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem to brala tak, že děti to tak mívají a vyroste z toho. Bohužel, tento stav přetrvává. Vždy se když prohraje rozbrečí. Ve škole patří k šikovným dětem, ale i paní učitelka si stěžuje, že když se mu něco nepovede, rozbrečí se nebo urazí. Sebevědomí bych řekla mu nechybí, protože chodí do různých kroužků a nemá problém s vystupováním na veřejnosti. Bohužel poslední dobou, když se mu něco nepovede vede řeči, že je na světě zbytečný, že je k ničemu, že si nezaslouží takové rodiče jaké má, že bude klidně bezdomovec, že si vykope hrob atd……Vždy se mu snažíme s manželem vysvětlit, že takové řeči jsou zbytečné a naopak ho chválíme. Lásky má u nás dosti, nikdy nebyl ponižován. Už si nevíme rady, jak mu můžeme pomoci nebo se na sebe snaží jen upozornit? Když s ním o tom mluvíme a snažíme se z něj dostat, jestli ho něco trápí, odpověď je nevím. Nepomohli byste nám, prosím? Děkuji Petra K.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Naprosto chápu vaši starost o syna. Každý rodič chce pro dítě to nejlepší a přeje si, aby bylo šťastné. Je určitě skvělé, že se mu takto věnujete, podporujete ho a dáváte pozor na to, aby se váš syn netrápil.

Pro některé děti je typické velké odhodlání a vysoká míra snaživosti a to právě v období mladšího školního věku, ve kterém se nachází váš syn. Snaživost a dosažení vlastních úspěchů je pro ně cestou k tomu, aby nevznikly pocity méněcennosti. Dítě má samozřejmě rádo chválu, chce mít pocit vlastní kompetence a právě tím, že se mu daří to, o co usiluje, získává další chuť do života. Podporujte tedy syna v jeho snahách: není nic špatného na tom o něco se snažit, sdělte mu však také to, že ne vždy jdou věci snadno a možná se zmiňte také o tom, že když jde vše jako po másle, může to být vlastně nuda.

Píšete o tom, že byl váš syn vždycky chválen. Někdy se nicméně může stát, že dítě dostane strach, že jednou chváleno už nebude. Je možné, že právě to by mohlo být příčinou jeho a tedy i vašeho trápení: chvála může na dítě vyvíjet tlak. Dítě může mít pocit, že pokud se mu někdy něco nepovede, přijde o svou výjimečnost. Představa možného selhání či nedostatečného výkonu tak pro něj může být bolestná právě ze strachu, že by přišel o pochvalu a tedy o pocit vlastní jedinečnosti a hodnoty.

Doporučila bych vám, abyste mu vysvětlili, že chyba či to, že se něco nepovede, neznamená jeho selhání či nedostatečné úsilí. Může pomoci také to, že se ho nebudete ptát na to, co se mu ve škole povedlo, ale jen na to, co se naučil. Oceňte ho i v případě, kdy se mu podle jeho názoru třeba něco nepovede. Řekněte mu, že ho máte a budete mít rádi, i když se něco nezadaří. Může ho to povzbudit a zbavit pocitu, že musí být za každou cenu úspěšný, jinak by už nikdy nebyl pochválen.

Věřím, že správným přístupem se vaše potíže vyřeší a váš syn se zbaví čehokoli, co ho vede k tomu, aby o sobě v situaci, kdy se mu něco nepovede podle jeho přestav, nepochyboval.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Poradna Therapia

73

Je deprese dědičná?

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Je mi 24, za dva měsíce dělám státnice (Bc.), což je velký stres, už teď, ale nemyslím si, že by to byla příčina.
V osobním životě je vše v pořádku, s přítelem máme dlouhodobě spokojený vztah, jediný problém v rodině je můj otec, který je dlouholetý alkoholik. Mohou být depresivní stavy zapříčiněné i geneticky? Vím, že s otcovi strany to v rodině bylo. On trpí depresemi a alkoholismem, myslím že jeho otec měl také nějaké psychické problémy. Já jsem se v pubertě (cca 13 – 17let) sebepoškozovala, řezala jsem se do zápěstí. Občas, když mám ten stav smutku a nutkání plakat, vrátí se mi pocity z té doby, kdy jsem se sebepoškozovala a vzpomenu si na to. Ne, že bych to chtěla udělat, jen na to prostě myslím. Myslím, že hodně negativní energie ve mě zanechaly zážitky s tátou, kdy jsem ho viděla v opravdu nehezkých stavech, pozvraceného, páchnoucího, potlučeného atd.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za odvahu obrátit se na naši poradnu a svěřit se se svým trápením. Cítím, že jste pod tlakem a ráda byste dostala situaci pod kontrolu. Popisujete také že jste plačtivá a nevíte, proč tomu tak je. Máte také obavy z toho, zda se u Vás nerozjela depresivní epizoda. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Začneme tím, že Vám popíšu, jak vypadá deprese. Pokud zažíváme depresivní epizodu, je velice jednoduché se unavit, nebaví nás ani činnosti, které nám normálně zvednou náladu, která je v tomto období prokazatelně zhoršená. V těžkých případech nedokážeme ani vstát z postele a ráno se budíme stejně unavení, jako když jsme šli spát. Vnímáte u sebe některé tyto příznaky? Z toho, jak jste na začátku dotazu situaci popsala cítím hodně úzkosti a také potřeby mít emoce pod kontrolou. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, tak jsou pocity dobrými rádci, kteří nám ukazují, jestli jdeme správným nebo špatným směrem. V dnešní době je ale bohužel jejich projevování považováno za slabost, a tak i když nás něco opravdu hodně trápí nebo jsme naštvaní, raději mlčíme, abychom se neztrapnili a nežádoucí emoce v sobě zatlačíme někam hodně hluboko. Pocity jsou ale jako malé děti, když je večer pošlete spát. Neustále se vracejí a říkají: „Mami já jdu na záchod“ nebo „Chce se mi ještě pít“. Toto se pak může projevovat, tak že se nám najednou chce plakat a my ani nevíme proč. Důvod už jsme totiž dávno zapomněli. Může to být tlak ze školy, který si nechceme připustit nebo ještě něco, co je daleko v minulosti. První krok k tomu abychom si porozuměli, je dovolit si negativní emoce prožívat. Ve chvíli, kdy se budete cítit špatně se sama sebe zeptejte „Co je to za emoci?“ „Co mi chce říct?“ Jaké moje chování zapříčiňuje, že se tak cítím? Nebo „Je něco v okolí, co způsobuje, že mi je právě takto? Vzpomeňte si, jak to bylo u Vás doma, když jste byla dítě? Dostalo se Vám uklidnění, když jste ho potřebovala? Mohla jste svobodně projevit to co jste potřebovala? Zkuste si na tyto otázky odpovědět, dejte na intuici, uvidíte, kam Vás zavede. Psala jste také o tom, že jste v minulosti poškozovala sama sebe. Toto chování právě často souvisí s tím, že potřebujeme ovlivnit to, co se kolem nás děje ale nemáme k tomu dostatek prostředků. To, že se poškodíme a máme nad bolestí kontrolu nám přináší úlevu i když jen krátkodobou. Dovolte si tedy emoční napětí vyjádřit přirozeným způsobem. Pokud máte vztek, zkuste se vykřičet, něco roztrhat nebo počmárat. Když Vám je smutno a chce se Vám plakat, jděte se někam do soukromí vyplakat, najděte si vlastní způsob, každý to máme jinak. Uleví se Vám. K přijetí emocí pomáhá také meditační technika RAIN. Usaďte se nebo položte, podle toho, co Vaše tělo aktuálně potřebuje. Zavřete oči a soustřeďte se na dech. Vnímejte pomalu pocity a myšlenky které Vám přijdou na mysl a pokládejte si stejné otázky, které jsem napsal výše, abyste pochopila jejich význam. Všechny tyto myšlenky a pocity přijměte, řekněte si: „Vždyť vy také patříte ke mně“. Pomůže Vám to s negativními emocemi a také k sobě rychleji najdete cestu. Buďte trpělivá a netlačte na sebe. Na všechno, co je důležité nepřijdete při prvním cvičení, ale postupem času se Vaše schopnost vnímat sama sebe zlepší.

Zmiňujete se také o svém otci, o tom, jak hodně pije a trpí depresemi. Úlohou tatínků je dítěti ukazovat svět a během toho u nich vytvářet pocit takového bezpečného území. V případě, že to tak není, můžeme být na otce vnitřně naštvaní. Jak je to u Vás? Jestliže to máte stejně, napište dva dopisy, které neodesílejte. První bude od Vás pro otce dostaňte v něm ze sebe všechny negativní pocity, klidně buďte sprostá a v žádném případě necenzurujte. Poté si dejte den až dva přestávku a napište dopis druhý. Ten bude pro Vás od něj. Vyslovte v něm za otce všechno, co byste si přála, aby Vám řekl nebo přiznal. Pomůže Vám to se na něj dívat jinak a možná se změní i Váš pohled na život obecně. K tatínkovým depresivním stavům. Ptala jste se, zda jsou deprese dědičné. Mohou být, mějte však na paměti, že konzumace alkoholu a alkoholismus obecně, depresivní stavy navozuje a prohlubuje. Vy osobně na mě depresivně nepůsobíte.

V případě, že byste potřebovala situaci konzultovat osobně a jste z okolí Prahy, můžete se obrátit na naši poradnu Kontakty a další informace naleznete na stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/. Jste-li zdaleka, mohou Vám při hledání vhodného odborníka pomoci stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz.

Přeji hodně zdaru a zdravím
Honza

149

Pocity jako na houpačce

/0 Komentáře/in /by

Dotaz: Dobrý den, nevím jak ani začít. Nevím jestli své pocity mohu popsat jako depresivní ale úzkostí a pocity paniky nejspíše trpím. Co si tak pamatuji tak to začalo zhruba od 11 let. Řešila jsem to sebepoškozováním, které jsem se naučila potlačit. Naposledy jsem si ublížila někdy na začátku lednu (je mi 26 let). Vždy to moji úzkost potlačilo a prostě jsem si tímto způsobem ulevila. Od 15 jsem užívala pervitin , v 18 jsem přestala a nadále tomu tak je, jsem čistá bez jakékoliv lékařské pomoci. Snažím se být perfektní a stále se tak nevidím. Jsem introvertní jedinec ale poslední dobou jsem omezila společenský kontakt na minimum. S nikým se nestýkám, v práci nemluvím. Mám pocit jako bych měla zašitou pusu. Cítím se izolovaně a sama. Trápí mě ta moje odtažitost k lidem. Žiji s přítelem, s kterým jediným trávím svůj volný čas. Mám problém mluvit o tom co doopravdy cítím a co mě trápí.  
V podstatě mám pocit, že ani nedokáži popsat co vše se ve mě odehrává. Mám obavy jestli nemám nějakou poruchu osobnosti. Chvíli se cítím skvěle uvolněně a pak jsem najednou na dně jako na houpačce. Nechci aby si o mě lidi mysleli, že jsem podivín nebo blázen. Co mám dělat v této svízelné situaci? Chci se zase radovat, zapojit se opět do společenského života a naučit se nepotlačovat úzkostné stavy ale racionálně je zpracovat.
Děkuji za jakoukoliv radu/pomoc.

 

 

 

Dobrý den,
v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš email. Zároveň děkuji za Vaši důvěru a otevřenost. Velmi mě mrzí, v jaké jste momentálně situace. Respektive jsem si nemohla nevšimnout, že Vaše trápení trvá již velmi dlouhou dobu, jen časem nabývá jiných podob a připadá mi, že jste na toto trápení až moc sama.
Z Vašeho emailu je zřejmé, že se nyní nacházíte v náročné situaci, ve které Vám opravdu není dobře. Mohu se jen domnívat, co Vás vedlo k sebepoškozování v dětství, užívání pervitinu apod. Ale ze své zkušenosti tuším, že to nejsou nikdy zrovna příjemné věci a často toto ventilování úzkosti v podobě sebepoškozování či jakékoli úzkosti, strachy a problémy ve vztahovosti s druhými, pramení z primární rodiny. Nevím, jaké jste měla dětství a jací byli Vaši rodiče, nebývá však ojedinělé, že obdobné problémy, kterými jste si procházela, případně si stále procházíte jsou způsobeny autoritativním stylem výchovy, nepřijmutím od rodičů a také podmíněnou láskou (pokud uděláš tohle, budu tě mít rád/a…).
Musím ocenit Vaši odhodlanost a vůli přestat užívat drogy. Ne každému se to povede a to navíc bez jakékoli pomoci okolí či odborníků. Zdá se, že když opravdu něco chcete, tak toho docílíte. Stejně tak mám dojem, že Vaše touha po dokonalosti je podmíněna tím, abyste to zvládla sama. Jako by pomoc od druhých by možná nebyl takový úspěch…To je ovšem jen má domněnka.
Nicméně, co teď s tím? Vaše obtíže trvají už velmi dlouho a vůbec se Vám nedivím, že už chcete mít klid…Zažívat radost, užívat si života. Je to možné, jen to bude chtít čas, vůli a také pomoc od někoho druhého.
Víte, mám dojem, že Vaše úzkosti z navazování kontaktu s druhými lidmi plyne zejména z té vidiny nedokonalosti sebe sama a z obrovského strachu toho, že nebudete pro druhého dostatečně dobrá. Kromě toho, se možná u Vás objevuje i strach z opuštění, v případě, když se s někým seznámíte. Že Vás nepřijme takovou jaká jste…
Tohle je dle mého názoru začátek… Zjistit kdo jste, kým jste. Najít sebe samu, protože za ty léta úzkostí, strachů, bolesti a zranění se může kolikrát stát, že začneme být takový, jací nás chtějí ostatní, jací nás chtějí rodiče, nebo naši kamarádi. Začněte hledat samu sebe a co víc, přijměte se taková jaká jste, i se svou minulostí, i s t negativními vlastnostmi. Protože jak ty pozitivní vlastnosti, tak ale i ty negativní, naše chyby, naše klopýtnutí apod nás odličuje od druhých a dělá nás jedinečnými.
Dokonalost? Co je to dokonalost? Zkuste si definovat sama pro sebe, jaká byste musela být, abyste byla dokonalá? Je někdo ve Vašem okolí, koho za dokonalého máte?
Nechci Vám brát naději, ale dokonalost neexistuje. Je to je honba za něčím, co nám bylo v dětství předkládáno za vzor a co jsme zidealizovali. Něco, čeho nikdy nedosáhneme a víte proč? Protože i když byste naplnila vše, co definujete jako dokonalost, tak stále to v ten okamžik pro Vás bude málo. Vždy najdete chybu, vždy by se vše dalo udělat líp… Myslím, že zde je na místě se bavit o sebelásce, ne o dokonalosti. Vy totiž můžete být šťastná a cítit se skvěle, plnohodnotně, když sama sebe přijmete a budete mít ráda sebe takovou jaká jste.
Nicméně je třeba tomu trochu pomoci. Být na Vašem místě, co nejdříve bych se obrátila na poradenského psychologa, či psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou prostor pro sdílení a také Vám poskytnout takovou péči, kterou už tak dlouho potřebujete. Nebojte se, neznamená to, že jste blázen. To vůbec ne, jen mám pocit, že je třeba Vám v tuto chvíli trochu pomoci, nasměrovat Vaši velikou vůli a cílevědomost správným směrem tak, abyste příznivých výsledků dosáhla co nejdříve. Bude to práce, to mi věřte, ale já nepochybuji o tom, že to zvládnete a že Vám to přinese to, co potřebujete.
Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste se obrátila buď na naše terapeuty přímo u nás v poradně, nebo na kohokoli jiného, dle vlastního výběru.
Kromě toho, zkuste popřemýšlet tom, co Vás vedlo tenkrát k sebepoškozování, v jakých situacích to přicházelo a byly někdy okamžiky, kdy jste se nepoškozovala? Jaké byly vztahy ve Vaší primární rodině? A jak vy navazujete vztahy? Jaký je Váš partnerský život, co Vám poskytuje?
I když je Váš dotaz kratší, napadá mě k tomu mnoho otázek a témat, kterým by měla být věnována pozornost. I vy sama zdá se, víte o některých z nich a tyto témata by stálo probrat právě na sezeních s terapeutem, či psychologem. Ať už Váš strach z nepřijetí od druhých, touhou po dokonalosti, Vaše dřívější zraňující zkušenosti, vztahy apod.
Berte mou odpověď jako jen mé doporučení. Doufám, že jsem ve své odpovědi srozumitelná, pokud byste měla dotazy, klidně mi napište. Ještě bych Vám chtěla doporučit jednu věc a to je deník. Zkuste si založit deník a do něj si psát vše, co Vás napadne. Bylo by fajn tam i zkusit zaregistrovat Vaše pocity před, během a po sebepoškozování a také zkusit zmapovat, jaké situace tomu předcházejí. Zároveň můžete zaznamenávat situace, kdy chcete s někým promluvit a ono to nejde…Co se Vám honí hlavou, jaké jsou Vaše myšlenky? To vše zkuste zaznamenat..

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou pomoc, jakou byste potřebovala a jakou byste si i zasloužila.
V případě potřeby se na mě neváhejte opět obrátit.
Přeji Vám mnoho síly, mějte se ráda.
S pozdravem
Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny- zařizuje objednání)

tel.732816663

170