Příspěvky

Emocionální samota

/0 Komentáře/in /by

V životě máme již od dětství mnoho potřeb. Od těch základních, které jsou potřeba, abychom přežili, po ty emocionální, kdy potřebujeme cítit přijetí, lásku, blízkost a sdílet s někým naši představu o životě. Netrefuje-li se ve vašem dětství rodič do vašich vnitřních potřeb a hodnot, vzniká samota. Úkolem rodiče samozřejmě není se shodovat ve všem se svým dítětem a být jeho kopií. Měl by však vnímat, jaké jeho dítě je a jeho úkolem je nepotlačovat jeho já. Co to znamená? Při potlačování „já“ u dítěte se často používá nástroj „měl bys, měla bys“. Všímáte si třeba, že vaše dítě není sportovec, je spíš naladěný na jemné zájmy jako hudba a kreslení, ale vy se ho jako rodič rozhodnete dát na sport, protože táta taky sportoval nebo že by dítě prostě mělo sportovat, aby bylo vaše dítě zdravé. Všímáte si, že je vaše dítě stydlivé, ale vy sama jste jako máma zvyklá se všude prosadit a nechápete, proč je vaše dítě tak „zaprdlé“. Pokud vaše dítě bude slyšet opakovaně nepřijímající věty jako „co si furt zaprdlej, ostatní tam taky jsou a taky se nestydí, zase už se ti tam nechce“apod.,může se cítit vnitřně emočně samo a v horším případě se vám skutečně přizpůsobí a začne měnit samo sebe. Začne jít proti svému vnitřnímu přesvědčení a začne plnit obrázek svých rodičů. Začne se potlačovat.

Emoční samota nevzniká však jen z jednoho příkladu. Většinou jde o sérii vnitřních představ dítěte, ve kterých se s rodičem neshodne. Dítě je třeba rádo doma, samo, raději by si četlo knížky než běhalo venku, ale rodiče ho každý den nutí být venku, protože aktivita a čerství vzduch je zdravý.Dítě u toho navíc slyší, co jsi pořád doma?Přijdeš si normální? Emoční samota vzniká v dítěti větami jako ty jsi zase takový, měl bys, musíš. Ale velmi silně vzniká také běžnou manipulací ve výchově, kdy se rodič uráží, nemluví s dítětem a vytváří v něm jakkoli pocity viny, když nesplní představu svého rodiče.

Reakce dítěte na emoční samotu v dětství je často to, že se rodičům postupně úplně přestane svěřovat a to už v nízkém věku. Nachází si buď kamarády, kteří mu ve sdílení nahrazují rodiče nebo se stahuje do samoty a nastává pro něj často druhý problém a to je skutečná samota. V dospělosti je takový člověk pak nejen emočně sám, ale zažívá i opravdovou samotu, kdy mu chybí v životě přátelé nebo i partner.

“Emocionální samota je samota, kdy můžete mít spoustu přátel, partnera i rodiče, ale přesto si přijdete vnitřně sami.Emocionální samota znamená – okolí nezajímá, jak se cítím nebo se o to zajímají jen povrchně. Emocionální samota se může projevovat různým způsobem a v různé intenzitě. Dá se říci, že je to vlastně odpojení od sebe sama, kdy jsme v malém nebo úplně minimálním kontaktu se svým já. Někdo cítí úplnou prázdnotu někdo má život naplnění a úspěch, ale přesto mu ti nejbližší nedokáží plnit jeho potřeby, nedokáží s ním sdílet jeho hodnoty nebo mu plní pouze potřeby, které nepotřebuje plnit. Emocionální samota znamená, že je se naši rodiče a partneři netrefují do našich vnitřních potřeb (nikoli tolik do těch praktických), opakovaně sdělujeme, že něco potřebujeme nebo si přejeme, ale blízké lidi to buď nezajímá nebo jsou nějak v rozporu s tím”

Emoční samota v dospělosti se pozná tak, že člověk často i opakovaně řekne svým blízkým, co si nepřeje a stejně to není respektováno. Opakovaně říká, co potřebuje, ale dostane buď něco jiného nebo nic. Má pocit, že se druzí nezajímají o to, co si přeje, co potřebuje, co je pro něj důležité a nemá to také s kým s sdílet. Pokud to sdílí, jeho blízké to buď nezajímá nebo se jim to dokonce nelíbí a dávají to jasně najevo. Emoční samota se v dospělosti pozná, že s vámi vaši blízcí nebo někdo důležitý z nich jako rodič či rodič i partner nedokáží sdílet radost, jednoduše proto, že je to nezajímá nebo tomu tématu nerozumí. Emoční samotu poznáte tak, že přestože jsou vaše potřeby v pořádku, neděláte tedy nic asociálního nebo něco, co by druhému skutečně ubližovalo, nejde s blízkým svou radost sdílet. Koupíte si třeba psa, kterého jste si jako dítě přáli, staráte se o něj sami,ale i tak nejde s rodičem sdílet radost ze zvířete – „no jo, pořád ten tvůj pes“, to nemáš lepší zábavu?

Pokud zažijete v dětství emoční samotu, opakuje se často podobný vzorec v partnerství. Partner nevnímá vaše duševní a emoční potřeby, i když je vyslovujete nahlas a říkáte, potřebuju tu dnes nebýt sama nebo dneska bych si chtěla popovídat nebo se poradit, tak přesto, že partner má čas, nevěnuje vám ho. Samozřejmě nejde o jednorázovou záležitost. Takové situace se musí opakovat, aby se to dalo nazvat jako emoční samota.

Dítě, které zažívá emoční samotu může být od rodičů jinak moc hezky opečováno. Může být krásně oblékáno, rodiče ho finančně podporují, zdravě živeno apod.

Takové dítě může v dospělosti žít i úspěšný život, ale může se u toho cítit samo nebo mu nemusí fungovat partnerství.

Pokud se v dětství spojí u dítěte přístup rodiče, který nejen emočně nepodporuje, ale i hrubě porušuje základní potřeby nutné k životu, potýká se pak dítě v dospělém věku ještě s hlubšími potížemi. Zažívá hluboký pocit nepřijetí a nehodnoty a často se mu nedaří navázat ani zdravé vztahy s přáteli, dosahovat úspěchu či vydělat dobré peníze.Jeho život tak může být zasažen celkově.

Dítě, které jinak zažilo funkční rodinu, ale cítilo se emočně samo mívá v dospělosti standartní život, ale často má problémy v partnerství a celkově se může potýkat s potížemi s duševními hranicemi, kdy ho blízcí nerespektují.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

497

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

/0 Komentáře/in /by

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

252

Zmatek v emocích

/0 Komentáře/in /by

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

165

Táta workoholik

/0 Komentáře/in /by

Co je workoholismus?

Workoholismus je závislost na práci. Workoholik cítí svou sebehodnotu skrze práci a bez ní si připadá, že nic není a nic nedokázal. Workoholik je závislý a chová se podobně jako jiní závislí (alkoholici, narkomani apod.)

Upřednostňuje svou závislost před vším ostatním. Chová se sobecky. Popírá svou závislost, respektive své chování nepovažuje za závislé. Jeho závislost přináší negativní důsledky pro jeho okolí i pro něj. Závislost si neuvědomí často až do té doby, kdy už není schopen pracovat a dostaví se syndrom vyhoření. Někdy si závislost uvědomí ve chvíli, kdy ho opustí partnerka s dětmi, protože dlouhodobě nevnímal jejich potřeby.

Partnerky workoholiků

Každá závislost má svého vykonavatele a podporovatele. Co to znamená? Závislý si k sobě často nevědomě „přitahuje“ typy partnerek, které se vůči zanedbávání a emočnímu zneužívání neumějí bránit. Tím poskytují velký prostor pro to, že si muž svou závislost může dovolit. Taková partnerka často podléhá argumentů závislého, že to dělá pro rodinu, díky jeho penězům se mají přeci dobře, nemůže změnit práci, protože jinak by si nemohli dovolat, co teď mají, nemůže omezit práci, protože teď je toho přeci hodně. Někdy se workoholik může uchylovat i k drsnějším argumentům, že bez něj by jeho partnerka nic neznamenala, protože není schopná nic vydělat a nic neumí.

Ve většině případů se tak partnerka po delší době ocitá v pasti svých pocitů bezmoci, kdy se snaží svého partnera přesvědčit, aby udělal změnu, aby pracoval méně. Snaží se mu vysvětlovat, jak se celá rodina cítí, když o ně nemá zájem nebo je nevnímá ani po příchodu domů. Snaží se vycházet workoholikovi vstříc, aby mu různě ušetřila čas, aby se mohl věnovat ve volním čase rodině. Stane se však je to, že žena postupně převezme na sebe veškerý chod rodiny a domácnosti a zároveň dochází do svého zaměstnání a workoholik využije volný čas opět pro sebe. Pokud nepracuje, vrací se domů unavený a vyžaduje si čas pro sebe, aby si odpočinul a snaží se v partnerce vyvolat pocit viny, jak po něm může něco chtít?Vždyť přeci celý den pracuje! A dělá to pro rodinu !

 

Partnerka workoholika si potřebuje uvědomit, že workoholik je egocentrický. Nemá smysl mu vysvětlovat mu, jak se cítí, protože workoholik je ve fázi závislosti, kdy necítí pocity viny a pokud by k němu tato sdělení přeci jen pronikla, bude se jim vyhýbat, a ne se s nimi řídit. Žena má pocit, že když si s mužem promluví, pochopí, že se jeho rodina cítí opomíjena a změní se. Žena závislého se stále točí v kole zklamání a naděje, že se vše změní. To je velmi vysilující proces. Workoholik má fáze, kdy cítí, že už mu žena není tak nakloněna a začne slibovat, stejně jako třeba alkoholik nebo narkoman. Na chvíli se skutečně zlepší a když už žena uvěří ve změnu, opět se začne věnovat naplno práci.

Kromě ženy workoholika má jeho chování vliv také na děti. Zažívají od otce pocity nezájmu, na který mohou vnitřně reagovat různě. Může se v nich budovat pocit nízké sebehodnoty, připadají si pro otce nedostatečně zajímaví a důležití. Navíc jim chybí společné zážitky  s tátou a zdravý otcovský vzor.

Jak z toho  ven?

Partnerka workoholika musí pracovat zejména se svými pocity viny a hranicemi. Potřebuje si uvědomit, že sobec není ona, že po své těžce pracujícím muži něco chce, ale její muž, který zanedbává potřeby celé rodiny a neřeší své problémy se závislostí.

V takové situaci potřebuje chránit především sebe a své děti. Základním pravidlem je muži neusnadňovat jeho život. Teď tím nemyslím být zákeřná! Ale partnerky závislých často převezmou zodpovědnost nejen za sebe, děti, domácnost a rodinu, ale také za závislého. Zařizují za něj věci, které on sám nestíhá. Obávají se na workoholika přitlačit v jeho povinnostech a když je neudělá, neumí mu dát žádné důsledky.Partnerka se musí naučit věnovat především sobě!Právě to mohlo způsobit, že si přitáhla do života egocentrického partnera.

Chcete se naučit věnovat sobě a nastavit si hranice?Přijďte se k nám poradit?

Workoholik si potřebuje svou závislost nejdříve přiznat, teprve poté s ní může pracovat. I v případě, že si i přizná je často nutné, aby docházel k odborníkovi, který mu pomůže se z bludného kruhu vymotat.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

293

Psychický blok-proč někdy nedokážeme získat to, co si přejeme

/0 Komentáře/in /by

V psychologii platí, že pokud něco dlouhodobě hledáte a nedaří se to, tak to někde vnitřně nechcete, resp.to máte vnitřně zablokované. Vnitřně znamená v takovém případě nevědomě. Pokud je totiž naše vědomí a nevědomí v naprostém souladu, jsme schopni dosáhnout téměř všeho, co si přejeme a na co jsme v základu dostatečně vybaveni (inteligence a vrozené schopnosti).

Co je vědomí a nevědomí?

Vědomá část naší mysli je ta, kterou si uvědomujeme. Tam probíhají naše vědomá přání a představy, kdy si třeba přejeme novou práci nebo skvělého partnera. Skrze tuto část také vědomě prožíváme myšlenky plné utrpení, když se nám dosažení cílů nedaří. Probíhají zde „objektivní“soudy, např. všichni dobří chlapi jsou zadaní, práce není nebo že můžu mít sice dobře placenou práci, ale nebude mě bavit. Díky těmto myšlenkám člověk znovu upadá na bezmoci.

 

Jak je to s nevědomím?

Skutečným vůdcem našeho života je ale naše nevědomí.V nevědomí se ukrývají všechny naše skryté a NE vědomé strachy. Zároveň jsou tam ale ukryty i všechny pozitivní věci, které jsme si za život uložily. Nevědomí ve skutečnosti ovlivňuje až 80% našeho smýšlení a chování, takže pokud si vědomou částí přejete novou a dobře placenou práci (tedy zbylými 20ti procenty), ale v nevědomí máte ukryty staré „věty“ a přesvědčení z naší rodiny typu – jsi k ničemu, v naší rodině nikdy neměl nikdo dobrou práci, peníze a bohatství je tu jen pro ty nahoře, buď rád, že tě někdo vůbec zaměstná….., je málo pravděpodobné, že na dobrou práci narazíte.

Vnitřní přesvědčení

To, čemu vnitřně věříme, o čemž jsme vnitřně dokonce přesvědčeni má pro nás velkou sílu. Tuto sílu je někdy těžké vědomě překročit, tedy jen tím, že si něco přejeme, pokud s nevědomou částí nijak nepracujeme. Nevědomá část totiž ovlivňuje širokou škálu věcí – mozek ve skutečnosti nedává povel vidět to, na co není nastaven. Tedy pokud hledáme hodného a přitažlivého partnera,ale jsme nastaveni vnitřně na to, že na něj nemáme (sebevědomí, schopnosti, krásu apod.), bude se náš pohled uchylovat spíše k partnerům, kteří odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení. Př.pokud věřím, že nemohu zažít vztah plný vášně a přitažlivosti (př.kvůli vzoru rodičů, kteří žili odděleně a nepřitahovali se,a e přesto spolu zůstali), budeme neustále přitahovat partnery, kteří se nám nelíbí a ty, co bychom chtěli se po nás ani neotočí.

Nápis na čele

Klientům vždycky říkám, že nevědomé myšlenky jsou jako kdyby je nositel sám neviděl, ale zároveň je měl napsané na čele, takže ostatní je vidí. Lidé v okolí a zejména ti, co se dostanou do blízkosti „nositele nápisu“ tedy vidí – př. ta si nechá klidně naložit, k té si můžu dovolit, ta chce být asi radši sama….apod.,a tak se podle toho řídí.. Nositel „nápisu na čele“ prozrazuje své vnitřní nastavení neuvědomělým chováním a svým slovním projevem, postojem těla a výrazem obličeje. Naše nevědomí tedy ovlivňuje naše nevědomé chování formou výrazu ve tváři, pohyby těla či slovy. Může si o sobě myslet, jak usilovně hledáme partnera, který by o nás třeba pečoval, ale v realitě můžeme na druhé lidi působit zcela opačným dojmem. Aniž si to uvědomujeme, neumíme si třeba o péči říct nebo ji přijmout, když už ji někdo nabídne. Chováme se třeba odtažitě, úzkostně nebo samotářsky a ostatní tak získávají dojem, že chceme zůstat sami a pomoc druhých nás obtěžuje!

Dalším příkladem může být hledání nové práce, kdy ji hledáte a s druhými hovoříte opakovaně o tom, jak jste v současné práci nešťastní, ale co se děje ve skutečnosti? Mnohdy se stává, že člověk, co si usilovně stěžuje na práci a tvrdí, že chce jinou – žádnou nehledá, nepracuje na sobě a na svých nových schopnostem a když mu někdo něco dohodí, tak nemá zrovna čas….
Okolí tedy můžete dávat o sobě v daném tématu zcela opačné informace než byste ve skutečnosti chtěli nebo potřebovali opravdu „vysílat“.

Hledáte-li dlouhodobě partnera, ale jste už měsíce či roky sami, tak se nevědomě partnerství bojíte a to z různých důvodů – můžete se bát, že vás opustí, když se opravdu zamilujete, že vám vezme osobní prostor, že vás bude vztah dusit apod.Stejně tak se můžete obávat „hledání“lepší práce. Můžete se nevědomě bát, že už jinou práci nenajdete, že vás v nové a lepší vyhodí. Pokud vám tedy nejde v životě dosáhnout delší dobu něčeho, po čem toužíte, máte vnitřně strach to získat!

V dalším článku o práci nevědomí a psychickém bloku se dozvíte, jak s tím pracovat.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

786

Touha po pozornosti mužů

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na vás s prosbou o pomoc/radu. Poslední rok a půl se potýkám s problémem, který se na začátku jevil jako nevinný, ale čím víc se s tím peru, tím mi to přijde horší. Před dvěma lety jsem opustila dlouholetého partnera kvůli novému muži. S touto změnou mi narostlo sebevědomí, což znamená že z extrémně nízkého sebevědomí mám už jen průměrné (ale vyloženě sebevědomá nejsem). Nikdy dříve jsem neměla hezkou postavu, ale v posledních letech na sobě pracuji a nyní si troufám říct, že dnes se za mnou nejeden chlap rád otočí. S touto změnou se u mě probudila i obrovská chuť flirtovat. Začala jsem komunikovat s více muži (moji nebo partnerovi kamarádi) a to nejen na přátelské úrovni. Jakmile cítím, že jsem pro daného muže přitažlivá a on se mi alespoň trochu líbí, začnu s ním flirtovat a dělá mi to neskutečně dobře. Miluji pocit, že jsem chtěná. Někdy komunikuji s více muži zároveň, jindy mám období, kdy se “upnu” jen na jednoho. Navíc většinou se jedná o zadané muže. Několikrát se flirtování i zvrtlo a došlo na fyzický kontakt… (sex ale zatím nikdy). Připadá mi, že jsem začala být “závislá” na pocitu, že mě někdo chce. Problém je, že mě daný muž za nějaký čas přestane bavit a přijde zase jiný. Potřebuji neustálou pozornost mužů. A potřebuju stále nové podněty, nové “ctitele”… Přitom mám přítele, se kterým jsem spokojená, ačkoliv o sebe přestal dbát jako dřív a nepřitahuje mě tolik, jako na začátku.. Vnímám to jako problém, nechci si zkazit hezký vztah. Pokaždé, když si řeknu, že už budu “hodná”, pak stejně zklamu sama sebe, protože si nedokážu pomoct.
Myslíte, že se s tímhle dá nějak pracovat, že mám šanci tohle překonat a být šťastná s jedním skvělým mužem (kterého si vůbec nezasloužím) ?
Předem mockrát děkuji za jakoukoliv odpověď a přeji krásný den!+

Odpověď:

Dobrý den,

S problémem, který popisujete se dá reálně dobře pracovat v pravidelné psychoterapii. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a podívat se, jestli by Vám vyhovoval některý z našich terapeutů. Z vašeho popisu mám pocit, že tato potřeba po pozornosti může stále vycházet z velké nejistoty a potřeby se ubezpečit/ujistit, že je vše v pořádku a jste stále přitažlivá. Je dobré důsledně se zamyslet nad otázkami co vám vlastně ono flirtování poskytuje. Jaké pocity to ve vás vyvolává. Někdo může i vyhledávat takové situace, aby se cítil nějak pošpiněný a může to být i jistá forma trestání sebe sama. Napadá vás něco z vaší minulosti, s čím by tato potřeba mohla souviset? Zároveň si je i třeba uvědomit, že vy jste ta, která má nad danou situací kontrolu. Možnosti paralelních vztahů flirtování, co se vám nabízejí můžete, ale i nemusíte využít/přijímat. Zároveň by to mohlo souviset s nějakou oblastí vašeho vztahu, se kterou nejste spokojená. Vnímám zde také jako důležitý faktor vědět, co se vlastně v mém vztahu s partnerem děje, že mám potřebu hledat flirtování jinde. Cítím se od partnera dostatečně přitažlivá? Mám dostatek jeho pozornosti? Pokud se ve vašem vztahu něco takového objevíte, navrhl bych o tom s partnerem komunikovat a říct co vám ve vztahu chybí. Popřípadě, jak byste na tom mohli společně zapracovat, abyste byli oba spokojenější. Základem vztahu je vždy komunikace a pokud komunikovat přestaneme, tak ve vztahu dochází přirozeně k postupnému odcizování navzdory tomu, že spolu třeba bydlíme. Přeji hodně štěstí.

S pozdravem

Poradna Therapia

106

Rozchod ve vztahu – jak poznat, kdy na vztahu ještě zapracovat nebo se rozejít

/0 Komentáře/in /by

Mnoho lidí řeší své partnerské potíže rozchodem. Neshody mezi partnery ale často vznikají skrze vnitřní zranění každého z nich, nikoli tím, že se k sobě nehodí. Pokud svá zranění nenahlédnou a nepracují s nimi, je pravděpodobné, že se oběma po jejich rozchodu  v novém partnerském vztahu, tyto vzorce zopakují. S novým partnerem po nějaké době zažívají podobné pocity plné vzteku, smutku, zneschopnění, prázdnoty či opuštění.

Jak se sejdou zranění ve vztahu

Velká většina z nás si ze své původní rodiny odnese nějaké vnitřní zranění. Někdo má strach ze samoty a opuštění, jiný si přišel jako dítě nedoceněný a celý život trpí pak pocity neschopnosti. Další z nás mají problémy s hranicemi a cítí se nerespektovaní nebo naopak sami nerespektují a ničeho si neváží. Zranění na duši mohou mít různou intenzitu.

V partnerském vztahu se v takovém případě často setkávají partneři „zámek a klíč. Oba mají zranění, které do sebe„zapadnou“. Má-li jeden z nich strach ze samoty a opuštění, najde si často partnera, který se ve vztahu vzdaluje nebo se partnerskému vztahu nevěnuje. Svůj volný čas věnuje více práci a kamarádům. Oba mají ve skutečnosti problém s blízkostí, ale u každého se projevuje jinak. U jednoho se nedůvěra ve vztah projevuje strachem být sám sebou, a tak se potlačuje a dělá vše pro druhého. V sobě má nevědomě nastavený vzorec „když budu podle představ druhého, bude mě milovat“. Jenže právě tento „záchranný“ vzorec, který si jako dítě nastavil/a v dětství, teď dospělosti nemůže fungovat. U druhého vytváří pocit, že si partnera nemůže vážit a nudí ho.

Partner takto potlačeného člověka má také strach z blízkosti. Ten se často projevuje opačně a to strachem se do vztahu „položit“. Pořád si tedy drží zadní vrátka a uchovává si pocit, že mu na vztahu stejně nezáleží, takže kdyby skončil, nebude ho to bolet. Ve vztahu je často ten chladnější, myslí více na sebe, neprojevuje tolik lásku. Právě slovo OPAČNĚ, je v takovém vztahu důležité. Právě proto svými zraněními k sobě v partnerství „pasují“, což vytváří přitažlivost a také někdy pekelné chvíle, kdy se zranění projeví a znovu se prohlubují.

 

Co s tím?

 

Léčit svá zranění skrze vztah a naučit se sami sebe přijímat a respektovat musí chtít oba dva. Ideální je v takovém případě, zejména na začátku, využít služeb terapeuta, který je trénovaný v rozpoznávání nevědomých vzorců. Právě proto, že jsou často nevědomé, je pro člověka těžké je u sebe i u partnera rozpoznat. Zajímavé je, že není ve skutečnosti nutné, aby na terapii docházeli oba. Mnohdy stačí, když se změní chování jednoho z partnerů a změní se tak následkem toho reakce i druhého. Už tímto krokem se může měnit celý vztah.

 

Ke změně vzorců je potřeba druhému naslouchat. Pokud vám tedy partner sděluje „dusíš mě svojí láskou, najdi si nějaké zájmy a přátelé“, zkuste se nad tím zamyslet a udělat to. Není dobré reagovat obranou a vysvětlováním nebo dokonce útokem. K čemu partnerovi bude, když mu po stopadesáté (a to jsem v počtech ještě mírná) vysvětlujete, jak to děláte pro něj a jak je nevděčný a jak on to naopak dělá špatně, že je pořád pryč a že si vás neváží. Ano, neváží, protože si pravděpodobně nevážíte sami sebe. Vztah je vždy jen zrcadlem, odrazem vás samotných. Stejný úkol, tedy naslouchat, má i druhý partner. Pokud mu tedy partnerka naslouchá a třeba i potvrdí, „máš pravdu, neumím si udělat čas pro sebe, starám se pořád o druhé a pak jim to vyčítám. Vím, že bych se měla o sebe více starat a mít své zájmy a tím bych byla i ve vztahu přitažlivější. “To ,co bych potřebovala od tebe je, aby převzal více zodpovědnosti, aby si slyšel, když ti říkám, že něco potřebuji pomoc, abys o mě více pečoval. Jinak si přijdu zneužívaná a nedůležitá“.

 

Je potřeba partnerovi sdělit své pocity a zároveň být konkrétní v tom, co potřebujete. Partner mnohdy nemusí rozumět tomu, co myslíte tím „pečuj víc o mě“. Takže je dobré to doplnit konkrétními příklady.

 

Kromě naslouchání je hlavně důležité začít KROKY DĚLAT! Jen tím si oba prokážete skutečný zájem o vztah. Když to zvládnete, můžete si dokonce navzájem poděkovat jakými jste pro sebe skvělými učiteli. Pro partnerku, která se neumí prosadit a neumí si užívat život je nejlepším partnerem a učitelem právě partner, který umí být trochu sobecký a dokáže na sebe myslet. Vztah může ale fungovat pouze tehdy, kdy si uvědomí, že pro sebe jsou navzájem učitelem. Stejně tak pro sobeckého partnera je nejlepší učitelkou empatická partnerka, která dokáže pečovat o druhé a vycítit jejich potřeby. Zkuste vzít vztah jako inspiraci a zkuste zabránit tomu, aby vaše zranění vztah ničilo. Oba na tom ale musí mít zájem pracovat a léčit svá zranění, jinak se navzájem nestanou učiteli, ale ničiteli a často nezbývá než takový vztah opustit.

 

Ve kterých případech je ale potřeba vztah naopak rychle opustit?

 

Zjistíte-li, že je váš partner manipulátor, ponižuje vás, je k vám agresivní, je těžký alkoholik nebo narkoman, má poruchu osobnosti nebo je dokonce sociopat? I v takových vztazích lidé spolu žijí, ale náprava takového vztahu je často v nedohlednu a mnohdy dokonce nemožná. Na vztahu často pracuje jen partner „oběť“ a ve vztahu nadále trpí. Problém u těchto osobností je, že jim často zcela chybí sebereflexe a problémy vidí pouze u druhých. Nemají žádný pocit zodpovědnosti za sebe a tak se těžko pouštějí do nápravy vztahu. Mnohdy mají větší šanci, že na sobě více zapracují, když jsou opuštěni a jsou na sobě pracovat nuceni.

 

Pokud potřebujete poradit ohledně vašeho vztahu, můžete využít služeb některého z našich terapeutů. Objednat se lze na našich webových stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/ anebo na telefonním čísle +420 732 816 663.

Poradna Therapia

Tereza Malimánková

3 107

Doporučení knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg

/0 Komentáře/in /by

V naší společnosti se v komunikaci běžně používá hodnocení někoho nebo něčeho. Za hranou slušnosti se běžně považuje jen to, když jsme na druhého sprostí. Běžně však v hovorech s druhým používáme kritiku, výčitky či dokonce ponižování, když nejsme s něčím spokojeni.
V naší komunikaci chybí respekt k druhému a ten naopak mnohdy nahrazuje manipulace jako prostředek něčeho dosáhnout. Není se čemu divit, manipulace se běžně používá i ve výchově dětí, a tak je vidět, že si celé generace pak nevěří v tom, že by skrze respekt něčeho dosáhly. Za respekt často mylně považujeme to, když jsme v hovoru naopak moc potlačeni, a tak se nám stane, že nedáme své potřeby najevo druhému jasně a znovu se nám potvrdí, že jinak než „násilnou komunikací“ u druhého ničím nedosáhneme.
Lidem často chybí nástroj, jak mají vlastně správně komunikovat? Jak si u toho zdravě držet hranice? Běžně používáme v mluvě kritiku, výčitku či jiný druh manipulace a pak se divíme, že se nám kazí naše blízké vztahy, a to i přesto, že mnohdy i dosáheme svého.


Autor knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg dává ve své knize přesný a příjemně popsaný návod, jak se naučit komunikovat nenásilně a dosáhnout svého. A nejen dosáhnout svého, ale přiblížit se s člověkem. Jeho cílem je v komunikaci s druhým dosáhnout upřímnosti. Autor nepoužívá jako nástroj vysvětlování nebo obhajování se, když ho někdo dokonce i slovně napadne, ale začne se o druhého zajímat a snaží se na něj „nacítit“. Používá šikovné otázky, doptává se druhého a zjišťuje, co potřebuje.
V běžném hovoru se autor vlastně chová jako terapeut a používá terapeutické techniky jako parafrázování, kdy se ujišťuje, zda pochopil správně, co druhý říká. Příkladem může být dotaz: „Cítíš se dotčený, protože bys chtěl za svou snahu dostat více ocenění?“
Marshall v komunikaci vždy prosazuje empatii k druhému, a to i v případě, že je k němu druhý agresivní či útočný. V knize uvádí několik příkladů ze svých přednášek, kdy se setkal s lidmi z rozdílných kultur či sociální vrstvy, kteří na něj přímo na přednášce slovně velmi silně útočili. Autor je dokázal svými empatickými a vhodně položenými otázkami zklidnit, a dokonce dostat na „svou stranu“.
Kniha patří mezi skvost psychologické literatury a na vysoké škole ji studenti měli vždy v seznamu „povinné literatury“.
Za mě je největším objevem knihy to, jak se za každým konfliktem skrývá nějaký strach člověka. Často, když se na nás někdo rozčiluje to shodíme slovy, je drzí, co si to dovoluje, pořád něco má. Ve skutečnosti je ale často za útokem skryto mnohem více a útočník jen neuměl jasně vyjádřit svou skutečnou potřebu.

Mgr.Tereza Malimánková
Poradna Therapia

171

Jak reagovat na pasivní agresi

/in /by

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

Trápíte se komunikací s pasivně agresivním člověkem nebo jste sám/sama pasivně agresivní? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

6 214

Bojím se mluvit

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám problém, který nejspíš trápí mnoho dalších, ale myslím, že u mě zachází poněkud do extrému. Jedná se o mluvení před větším počtem lidí. Asi by mi to přišlo běžné, kdybych měla takový „blok“ například jen při prezentacích či důležitých zkouškách… Jenže já jej mám stále, i při zcela běžných příležitostech.

V rámci výuky mluvím pouze v případech, kdy mě někdo přímo osloví, nezapojuji se do skupinových prací… nejspíš ze strachu, abych neřekla nějakou blbost, abych se neztrapnila, prostě aby mě ostatní nehodnotili… Mám obecně problém se sebedůvěrou a vždycky mi připadalo, že jsou spolužáci chytřejší, kreativnější, sečtělejší, povolanější, a moje nápady mi vůči těm jejich připadají banální, tak si je raději nechávám pro sebe, pokud vůbec nějaké mám… A nejvíce mě na tom trápí, že se tenhle blok projevuje i v komunikaci s kamarádkami – nejlépe se cítím jen ve dvou, maximálně ve třech, ale jakmile se nás sejde více, už mám problém zapojovat se do hovoru. Stejně tak je to i v práci. Jediná skupina lidí, před kterou jsem se vždy cítila komfortně, jsou děti. S těmi jsem vždy zvládala komunikovat a vést je bez jakýchkoliv větších obtíží. Ale jakmile je přítomná některá z kolegyň, opět přichází ten pocit, že něco dělám špatně, nebo minimálně ne tak dobře jako ony, že mě někdo hodnotí atd.

Mám nějaké teorie, týkající se vlastní osobnosti a mé minulosti, které by mohly být příčinou těchto bloků… Ale přesto jsem zatím nepřišla na způsob, jak je překonat. Máte nějaký nápad, jakým způsobem by se na tom dalo pracovat?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

jako důležité vnímám, že o svém problému přemýšlíte v širších souvislostech a snažíte se Vašemu problému porozumět a hledat příčiny v minulosti. Tyto obtíže mohou relativně snadno vzniknout v dětství, kdy se staneme například terčem posměchu ve větší skupině, zažijeme nějakou trapnou situaci na veřejnosti, nebo nepředvedeme výkon, jaký bychom si přáli. Tyto obtíže mohou být také spojeny s vysokými nároky na sebe a nedůvěrou ve vlastních schopnosti.

 

Myslím, že by pro Vás v tomto případě mohlo být užitečné využít nějaké osobní konzultace s psychoterapeutem či terapeutkou – můžete se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz, jestli by vám vyhovoval někdo z týmu naší poradny, nebo třeba vyhledat někoho blíže Vašemu bydlišti, pokud to k nám máte daleko. V bezpečném prostředí a s dalším pohledem byste mohla být v pochopení svých obtíží úspěšnější. Existuje mnoho způsobů, jak s těmito problémy pracovat. Myslím si, že ve Vašem případě by mohla být ideální kombinace psychoterapie, kde byste se snažili s terapeutem Vašim obtížím porozumět. Zároveň byste to, ale mohla propojit s formou opakovaného vystavování se nepříznivým situacím a postupnými malými kroky se snažila těmto situacím vystavovat.

 

Zde by mohlo být vhodné si sestavit seznam situací od bezpečné po nejvíc nepříjemnou situaci, kterou si dokážete v této souvislosti představit. Tento seznam by měl obsahovat alespoň 10 a více úrovní obtížnosti. Zkuste poté lehnout si v klidném bezpečném prostředí, zavřít oči a situaci si představit od nejlehčí a postupně a pomalu postupovat k těžším (toto cvičení se dá dobře propojovat s autogenním tréninkem, které můžete nalézt třeba na Youtube). Pokuste se v té situaci pokaždé setrvat tak dlouho, až pro Vás nebude ohrožující. Poté postupte k další obtížnější. Postupujte velmi pomalu, i když se posunete jen o jednu úroveň, je to úspěch. Zaměřte se během tohoto nácviku na klidné hluboké dýchání do břicha a nikam nespěchejte. Stejný postup můžete uplatnit i v reálném vystavování se situacím, kterých se bojíte. Začít od úkolů, které pro Vás nejsou příliš náročné, ale abyste stále posouvala svou laťku dále. Pro tyto postupy je vhodné mít nějakého partnera, který Vás bude podporovat a se kterým můžete sdílet vaše pokroky a případně zhodnotit, proč jste s něčím neuspěla. Zároveň je velmi důležité posoudit své aktuální možnosti, abyste si nedala hned příliš velké úkoly dřív, než na to budete opravdu připravená. Na to je ideální psychoterapeut, ale můžete k tomu využít i nějakou jinou blízkou osobu, u které vnímáte, že by pro takový účel mohla být vhodná a mohla by Vám pomoci dobře zhodnotit situaci. Velmi důležitá je zde trpělivost, jelikož se jedná o dlouhodobý proces. Zároveň se nezapomínejte po nácviku odměnit něčím příjemným. Vliv odměny je na překonávání vlastních strachů důležitý.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

305