Příspěvky

Jak se vyléčit z pocitů viny a studu – Heinz Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Kniha jak se vyléčit anebo osvobození duše od viny a studu se zaměřuje na vinu v rámci hluboké historie.Jakou roli hrála vina v naší historii?Jak to bylo s vinou v tématu křesťanství?

Vina je jedno z hlavních témat u klientů a její zpracování hraje důležitou roli v téměř všech oblastech léčby. Vina je mnohdy hlavním důvodem vytvoření hlubokého bloku, kdy se člověku odehrávají stále dokola nezdravé vzorce chování a myšlení. Odstranit či zpracovat pocity viny znamená začít se cítit opět svobodně a uvolnit svou mysl i tělo.

Pocity viny brání některým klientům převzít pocity zodpovědnosti za sebe, což je důležité, aby se mohli cítit v životě mocní a nenechali se ovládat životem a bezmocí. Převzít zodpovědnost pro ně však může znamenat rovnítko s pocitem „můžu si za to sama“, tedy pocity viny, což není stejné. Vina tvoří jen další pocity viny. Převzetí zodpovědnosti vede k převzetí opratí nad svým životem.

Röhr v této knize uvádí všechny nevědomé vnitřní programy, které mohou s pocity viny souviset.Jeden z nich je třeba program-  dítě jako náhražka partnera, kdy se jednomu z rodičů nedaří partnerství s tím druhým a tak se emočně upne na dítě. To není schopno dostát pozice náhražky partnera, ale zůstane v něm pocit povinnosti plnit emočně potřeby svého rodiče a zapomínat tak na své potřeby.Pokud koná opačně, roste v něm pocit viny.Tento mechanismus se mu silně zapíše do nevědomí a vlivem tohoto vzorce poté jedná i ve svých partnerských vztazích právě způsobem upozaďování sebe. V takovém případě se v léčbě posiluje věta „neodpovídám za život druhých“.Je také nutné, aby se naučili říkat tito klienti NE neoprávněným požadavkům. Stejně tak může pocit viny hrát silnou roli u dětí narcistních rodičů, kteří své děti nutí k vysokým výkonům, aby sami naplňovali svůj pocit hodnoty. Pokud dítě neodvede dostatečný, často i nesplnitelný výkon, rodič ho ponižuje a dítě si tak vytvoří silný pocit viny, že se nesnažil moc. To mu stejně jako v prvním případě vydrží až do dospělosti, kde se tím nevědomě řídí a pokud nepodávají výkon, cítí pocity viny.Pocity viny tedy narušují pocity lásky k sobě.

K tomu, aby člověk odstranil pocity viny je nutné získat nová vnitřní přesvědčení. V případě vnitřních nároků na výkon a touhu po ocenění to může být třeba nový program „když něco dělám, dělám to zejména pro sebe a nezáleží jen na výsledku, ale jestli mě to baví a slouží to mému duševnímu či fyzickému zdraví“.Röhr sám tvrdí, že vnitřní programy s dětství jsou nesmírně silné, právě proto, že vznikly již v brzy v dětství a tak se jich mnohdy, ani terapeutickými hovory nelze úplně zbavit. Za důležité považuje právě napojení na spirituální energii, kdy věří, že je nutné vnitřně poprosit o změnu.

Dalším důležitým receptem je změnit negativní uvažování. Pokud o sobě či o druhých klient stále uvažuje negativně, oslabuje své tělo i duši a těžko pak může své destruktivní vnitřní programy, když je stále podporuje.

Autor se v knize pokouší přiblížit recept na vnitřního sebeterapeuta. Poukazuje na základní negativní programy:nic se mi nepodaří, jsem černá ovce, nemám právo na názor, chci zůstat dítětem apod.. Každý čtenář, který má nějaké vnitřní bloky se může v nějakém programu najít. Dále vysvětluje, jak fungují antiprogramy, tedy ty, které si člověk nevědomě sám vymyslí, aby se necítil špatně a necítil se třeba jako již zmíněná černá ovce. Mezi tyto antiprogramy může patřit třeba nadměrný výkon, přizpůsobování se, agrese, perfekcionismus, manipulace, role oběti a další. Tyto antiprogramy  jsou ve výsledku nejen nefunkční,ale vedou zpětně do původního negativního programu. Jediná možnost je vymyslet si tzv.nový program.Příkladem může být, když je člověk v dětství ponižován a vznikne program nejsem dostatečný, navazuje na něj automatický antiprogram musím se snažit a být výkonný. To může chvíli fungovat, ale výkon nikdy nevymaže původní program a chvála nikdy nestačí na to, aby se člověk cítil skutečně schopný. Cílem je tedy vzdorovat antiprogramu a nastavit novou myšlenku „jsem dostatečný sám o sobě, mám hodnotu při jakémkoli výkonu, má hlavní hodnota je mé zdraví“.

Základní myšlenkou léčby pocity viny je navázat vztah se spiritualitou, dále se svým vnitřním terapeutem a nastavit ve svém životě optimismus. To vše dle autora zvyšuje možnost léčby pocitů viny a duševních nemocí.

 

Malimánková Tereza

Poradna Therapia

37

Partner mé náctileté dcery je manipulátor

/0 Komentáře/in , /by
Dotaz:
 
Dobrý den.
Prosím o radu. Naše jediná dcera 15 let odešla z domu. Necelý rok má kluka 18 let. Ten je silný manipulátor. ona nevidí, neslyší. Neuznávají variantu chodit spolu, ale jen žít. Dokud se jim vše dovolovalo, tak to bylo super, jakmile jsme začali mít výhrady, dělali si stejně, co chtějí oni a její kluk začal být arogantní a začal nám vyhrožovat.
Na základě toho si požádala babi od jejího kluka vzít si do její péče / to je tah, jak toho docílit, protože bydlí v rodinném domku společně/. My jsme jí kluka nezakazovali, ale s žitím s klukem jsme nesouhlasili. Dcera šla dobrovolně do Čtyřlístku a OSPOD pak podpořil, aby do soudu, který bude 1.3., bydlela u nich. Dcera tvrdí, že jsme ji psychicky týrali, zavírali před okolním světem atd. Všechno co řeknou oni, OSPOD bere jako fakt. OSPOD nám řekl, ať počítáme s tím, že u soudu podpoří zájem dcery. My vidíme, že dcera je opravdu zmanipulovaná a zdárně se učí manipulaci také. Poradíte, jak jí otevřít oči? Ustřihla veškeré kontakty nejen s námi- rodiči, ale s celou svou rodinou /babičky, děda, teta, strejdové…/ Komunikovat s námi nechce a posílá jen nařízené SMS OSPODem. Ty jsou většinou jízlivé a píše ve stylu: máme se úžasně, skvěle… Veškeré své chování podřizuje jen svému klukovi. Pozvání na oběd domů odmítla. Obáváme se, že teď už je v jeho područí a není návratu zpět. Dcera je hodná holka, která chce všem pomáhat a na klukovi doslova citově závislá. Bojíme se, že jsme o dceru přišli. 

 
Odpověď:
 
Dobrý den, děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz.

Z dotazu jsem pochopil tíživost a bezradnost vaší situace, která se týká vztahu s Vaší dospívající dcerou. Přiblížím Vám některé možné situace a věci se kterými se může Vaše dcera v průběhu dospívání setkávat. Právě tento věk je velmi často doprovázen různě silnými krizemi, které vedou k sebeurčení a sebepoznání dospívajícího. Oblastí, které jsou často vyostřené mezi rodiči a dětmi bývá několik. Pozornost je ze strany dospívajícího věnována především těmto oblastem: identitě, sebepojetí, sexualitě,  tělesnosti a autority. Konflikty mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi často souvisejí právě s různými potřebami jednotlivých členů rodiny. Tedy potřeby jednotlivých členů rodiny mohou být v rozporu. Cílem každého dítěte je separovat se a nastavit si vlastní hranice a vymezit si vlastní prostor. Proces je to obtížný a plný různých životních kotrmelců. Možná, že i Vy sama si vzpomenete jaké obtíže provázely Vaše léta dospívání.

Tíživost Vaší situace je prohloubena především blížícím se soudním řízením, zapojení OSPOD a ztrátou kontaktu s dcerou, zda-li jsem tomu dobře porozuměl z Vašeho dotazu. Nastínil bych Vám ještě v kostce náplň práce OSPOD tedy sociálně právní ochrany dětí. Pole působnosti je ohraničeno zákonem o  sociálně-právní ochraně dětí (359/1999 Sb.) Mezi práva OSPOD patří: jednání s rodinou a dítětem, provádění šetření, vyžádat si zprávu (např. od školy, lékaře) a spolupracovat s dalšími institucemi. Má i povinnosti:  vyhodnocování a individuální plánování ( jakým způsobem s rodinou dále pracovat ), ochrany rodiny a dítěte

 ( OSPOD by se tedy měl vždy snažit o zachování a stabilizování rodiny), informování rodičů o jeho postupu a poslední povinností je přijetí oznámení ( Každý se může obrátit na OSPOD, jak rodiče tak i děti).

Při čtení Vaší zprávy jsem nabyl dojmu, že OSPOD vnímáte jako možnou hrozbu, která se bude pouze zabývat jedním úhlem pohledu. Proto jsem Vám chtěl přiblížit jeho fungování a povinnosti a snad Vám tím zmírnit obavy z domnělé nespravedlnosti. 

“Jak jí otevřít oči”. Spíše než otevírat oči někomu koho znám jen z popisu mě napadá věnovat se kontaktu, který zůstal. Tedy sms zprávám, které jsou pro teď velmi strohé, ale udržují přeci jen spojení mezi vámi a dcerou. Přijde mi, že zde z Vašeho vyprávění vidím cestu, jak s dcerou komunikovat. Všiml jsem si a snad i dobře pochopil, že zprávy si vykládáte jako jízlivé. Chtěl bych podotknout, že  zprávy s takovým záměrem nemusí být nutně psány. Samozřejmě nejsem jejich čitatelem, který by je byl schopen lépe interpretovat. Ze zaslaného dotazu a líčení jsem nepostřehl jak reagujete vy na její zprávy nebo jestli jí odpovídáte.  

Manipulace o které píšete ve mně osobně spíše vyvolává představu snahy se vymezit vůči rodičovské autoritě. Možná velmi neohrabaně a ještě s malou zkušeností jak se k věcem postavit a vyjednávat o nich. Vracím se tedy k začátku mé odpovědi ve které jsem Vám přiblížil možné prožívání dospívajícího. 

Zkusil bych tedy s dcerou prozatím prohloubit komunikaci přes sms zprávy. O tématech, které vás naopak mohou sbližovat. Taková, která mohou podpořit pocit bezpečí na obou stranách jak na Vaší tak i dceřiné. Najít cestu ke společné shodě a porozumění je možné i skrze další způsoby jako je např. rodinná psychoterapie nebo poradně. Zde je možné věci probrat více do hloubky. Níže Vám zasílám odkaz na naši poradnu, která se zabývá i rodinnými tématy.

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

S přáním znovu úspěšného shledání

Jindřich

 
191

Psychický blok-proč někdy nedokážeme získat to, co si přejeme

/0 Komentáře/in /by

V psychologii platí, že pokud něco dlouhodobě hledáte a nedaří se to, tak to někde vnitřně nechcete, resp.to máte vnitřně zablokované. Vnitřně znamená v takovém případě nevědomě. Pokud je totiž naše vědomí a nevědomí v naprostém souladu, jsme schopni dosáhnout téměř všeho, co si přejeme a na co jsme v základu dostatečně vybaveni (inteligence a vrozené schopnosti).

Co je vědomí a nevědomí?

Vědomá část naší mysli je ta, kterou si uvědomujeme. Tam probíhají naše vědomá přání a představy, kdy si třeba přejeme novou práci nebo skvělého partnera. Skrze tuto část také vědomě prožíváme myšlenky plné utrpení, když se nám dosažení cílů nedaří. Probíhají zde „objektivní“soudy, např. všichni dobří chlapi jsou zadaní, práce není nebo že můžu mít sice dobře placenou práci, ale nebude mě bavit. Díky těmto myšlenkám člověk znovu upadá na bezmoci.

 

Jak je to s nevědomím?

Skutečným vůdcem našeho života je ale naše nevědomí.V nevědomí se ukrývají všechny naše skryté a NE vědomé strachy. Zároveň jsou tam ale ukryty i všechny pozitivní věci, které jsme si za život uložily. Nevědomí ve skutečnosti ovlivňuje až 80% našeho smýšlení a chování, takže pokud si vědomou částí přejete novou a dobře placenou práci (tedy zbylými 20ti procenty), ale v nevědomí máte ukryty staré „věty“ a přesvědčení z naší rodiny typu – jsi k ničemu, v naší rodině nikdy neměl nikdo dobrou práci, peníze a bohatství je tu jen pro ty nahoře, buď rád, že tě někdo vůbec zaměstná….., je málo pravděpodobné, že na dobrou práci narazíte.

Vnitřní přesvědčení

To, čemu vnitřně věříme, o čemž jsme vnitřně dokonce přesvědčeni má pro nás velkou sílu. Tuto sílu je někdy těžké vědomě překročit, tedy jen tím, že si něco přejeme, pokud s nevědomou částí nijak nepracujeme. Nevědomá část totiž ovlivňuje širokou škálu věcí – mozek ve skutečnosti nedává povel vidět to, na co není nastaven. Tedy pokud hledáme hodného a přitažlivého partnera,ale jsme nastaveni vnitřně na to, že na něj nemáme (sebevědomí, schopnosti, krásu apod.), bude se náš pohled uchylovat spíše k partnerům, kteří odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení. Př.pokud věřím, že nemohu zažít vztah plný vášně a přitažlivosti (př.kvůli vzoru rodičů, kteří žili odděleně a nepřitahovali se,a e přesto spolu zůstali), budeme neustále přitahovat partnery, kteří se nám nelíbí a ty, co bychom chtěli se po nás ani neotočí.

Nápis na čele

Klientům vždycky říkám, že nevědomé myšlenky jsou jako kdyby je nositel sám neviděl, ale zároveň je měl napsané na čele, takže ostatní je vidí. Lidé v okolí a zejména ti, co se dostanou do blízkosti „nositele nápisu“ tedy vidí – př. ta si nechá klidně naložit, k té si můžu dovolit, ta chce být asi radši sama….apod.,a tak se podle toho řídí.. Nositel „nápisu na čele“ prozrazuje své vnitřní nastavení neuvědomělým chováním a svým slovním projevem, postojem těla a výrazem obličeje. Naše nevědomí tedy ovlivňuje naše nevědomé chování formou výrazu ve tváři, pohyby těla či slovy. Může si o sobě myslet, jak usilovně hledáme partnera, který by o nás třeba pečoval, ale v realitě můžeme na druhé lidi působit zcela opačným dojmem. Aniž si to uvědomujeme, neumíme si třeba o péči říct nebo ji přijmout, když už ji někdo nabídne. Chováme se třeba odtažitě, úzkostně nebo samotářsky a ostatní tak získávají dojem, že chceme zůstat sami a pomoc druhých nás obtěžuje!

Dalším příkladem může být hledání nové práce, kdy ji hledáte a s druhými hovoříte opakovaně o tom, jak jste v současné práci nešťastní, ale co se děje ve skutečnosti? Mnohdy se stává, že člověk, co si usilovně stěžuje na práci a tvrdí, že chce jinou – žádnou nehledá, nepracuje na sobě a na svých nových schopnostem a když mu někdo něco dohodí, tak nemá zrovna čas….
Okolí tedy můžete dávat o sobě v daném tématu zcela opačné informace než byste ve skutečnosti chtěli nebo potřebovali opravdu „vysílat“.

Hledáte-li dlouhodobě partnera, ale jste už měsíce či roky sami, tak se nevědomě partnerství bojíte a to z různých důvodů – můžete se bát, že vás opustí, když se opravdu zamilujete, že vám vezme osobní prostor, že vás bude vztah dusit apod.Stejně tak se můžete obávat „hledání“lepší práce. Můžete se nevědomě bát, že už jinou práci nenajdete, že vás v nové a lepší vyhodí. Pokud vám tedy nejde v životě dosáhnout delší dobu něčeho, po čem toužíte, máte vnitřně strach to získat!

V dalším článku o práci nevědomí a psychickém bloku se dozvíte, jak s tím pracovat.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

782

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

251

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

/in /by

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

238

Jak se mám vypořádat se strachem z války?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
poslední dobou se potýkám se zvláštními pocity. Od té doby, co hrozí válka v Evropě, se nedokážu na nic soustředit. Promítá se mi to do běžného života, odkládám povinnosti do práce, do školy, přítelkyni se také moc nevěnuji. Stále jsem duchem nepřítomný a tak trochu celkově paralyzovaný. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mé klasické každodenní problémy mi přijdou malicherné v porovnání s tím, že bych tu třeba zítra vůbec nemusel být. Zanedbávám sebe a všechny ve svém okolí. Jsem pohlcený situací ve světě a nemohu z toho ven. Všude kolem mě se o tom mluví. V televizi, na internetu, dokonce i vždy, když s někým jsem, tak se o tom mluví. Kvůli tomu jsem v neustálém strachu a nejistotě, se kterou si nevím rady. Zároveň mi přijde hloupé si na něco stěžovat, když jsou tu lidé, kteří mají skutečné problémy a třeba bojují o život. Prosím o radu, jak se s touto situací vypořádat?

Odpověď:

Dobrý den,
děkuji Vám za odvahu, se kterou sdílíte takto těžké téma. Předem bych Vás chtěl podpořit v tom, že si nějakou formou říkáte o pomoc a sdílíte své pocity, které ve Vás současná situace v Evropě vyvolává. To, že zrovna nebojujete na bitevním poli ale neznamená, že nemáte právo cítit se špatně. To, co popisujete, v současnosti zažívá mnoho lidí, i když jsou vzdálení od bojů mnoho kilometrů.
Stres z války bývá paralyzující a mnohdy se mu nelze účinně bránit. Každý člověk má své strategie, jak se vyrovnává se strachem, stresem a nejistotou. Úzkost může prohlubovat každodenní expozice velkému množství negativních informací, kterým jste vy pravděpodobně vystaven. A proto bych Vám doporučil najít si takové množství informací, díky kterému budete mít přehled o aktuálním dění, ale zároveň Vás nepohltí. I když se tyto informace na nás hrnou z každého směru, stále jsme to my, lidé, kteří mají kontrolu nad tím, jaké zprávy a kdy je konzumují. Doporučil bych vám na sociálních sítích omezit možnost výskytu zpráv určitého typu (skrýt příspěvek, vypnout notifikace) a pečlivě vybrat zdroje, ze kterých budete tyto zprávy číst. Omezením zdrojů v počtu a přidáním na jejich kvalitě můžeme docílit toho, že nás nebudou zahlcovat protichůdné informace, které naši nejistotu ještě prohlubují.
Ve vašem případě by mohlo být dobré si určit čas, kdy budete tyto zprávy číst. Určit si hodinu například v podvečer, kdy se tomuto tématu budete věnovat, by vám mohlo pomoci být po zbytek dne přítomným ve svém běžném životě, se svou rodinou nebo přítelkyní, při práci nebo ve škole.
Ve svém dotazu jste zmínil, že když jste někde mezi lidmi, tak bývá často tématem právě situace v Evropě. Doporučil bych Vám se svými blízkými či kamarády sdílet své pocity, které ve Vás situace vyvolává. Z Vašeho dotazu mám dojem, že jste teď v této situaci tak trochu sám, pohlcený svým strachem a nejistotou. Sdílení těchto pocitů může pomoci je zmírnit. Zároveň se můžete od ostatních dozvědět, jak situaci zvládají, a třeba Vám mohou doporučit i nějaké strategie, které jim pomáhají situaci zvládat lépe. V každém případě je i v pořádku se nechtít o tomto tématu bavit.
Je naprosto přirozené se bát o sebe a své blízké. Stres je přirozená reakce. Je adaptací na ohrožení a člověku z evolučního hlediska umožňuje přežít. Mozek má tendence získávat ze svého okolí co nejvíce informací o možném ohrožení a na základě toho se pak chová. V případě že tyto informace přicházejí neustále, pak může docházet k takovým stavům mysli, které vy popisujete. V těchto případech je lepší se zabývat tím, jak skrze sebe nechat stres projít, aby nás nepoškodil než tím, jak se mu bránit.
Také může být prospěšné se aktivně zapojit do pomoci Ukrajině. Existuje mnoho organizací zastřešující různé způsoby pomoci, například dobrovolnickou činnost či materiální nebo finanční pomoc. Způsobů je mnoho, a pomoci může každý podle svých možností.
Věřím, že se Vám podaří najít způsob zdravé konzumace informací o aktuálním dění, a že Vám to umožní zůstat více u sebe, u svých zájmů a potřeb.

Jaromír

129

Dcera má nevysvětlitelné záchvaty vzteku

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,
mám dceru (zanedlouho jí bude 6 let). V posledním měsíci je naprosto nezvladatelná, na naprosto obyčejné úkony, které pravidelně dělám nebo děláme, se začne vztekat, křičet, bouchat mě. Cokoliv udělám, tak je špatně, dostane až hysterický záchvat vzteku, ať toho okamžitě nechám, například uklidím ze stolu a ona začne řvát a ptát se, kde to bylo a musím to všechno vrátit přesně tam, kde to bylo položeno. Nesmím po ní uklidit hračky, nesmím nic přemístit bez jejího souhlasu, a když jí řeknu, ať si to teda uklidí sama, tak řekne „jo“, ale bohužel se nic neděje. Jednou jsem jí ohřála oběd a ji popadl vztek, že chtěla sama, tak jsme musely hodinu čekat, až úplně vychladne, aby si ho mohla znova ohřát. Takových situací zažíváme denně nespočet. Jsem už úplně zoufalá, nikdy neudělá nic z toho, co se jí řekne, spíše naopak.

Někdy si dokonce říkám, zda třeba není nemocná, že může mít v hlavě něco, co jí tohle vyvolává. Ale bohužel už nevím, jak tohle dlouho vydržím. Děsím se každé chvíle, kdy na něco sáhnu nebo řeknu.

Ráda bych věděla, jestli pro ni a hlavně nás, můžu něco konkrétního udělat.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte ve velmi složité situaci a péče o dceru je nyní velmi náročná. Jen z tohoto popisu Vám nemohu s jistotou říct, jestli se jedná o nějakou patologii či nikoliv. Vzhledem k tomu, že popisujete, že se toto chování projevuje nyní měsíc, může jít pouze o nějakou přechodnou vývojovou fázi, která časem odezní a komunikace s dcerou se brzy opět zlepší. V případě, že by toto chování nadále pokračovalo, doporučil bych navštívit odborníka, který by mohl celou situaci posoudit mnohem objektivněji. V tomto případě nejprve dětského psychologa a poté dle jeho doporučení, popřípadě dětského psychiatra. Ti by vám zároveň na základě jejich závěrů mohli dát konkrétnější doporučení a postup, jak s dcerou komunikovat, aby nedocházelo k takovým výbuchům vzteku.

Pouze na základě tohoto popisu mohu pouze doporučit, abyste se snažila pro dceru vytvářet bezpečné příjemné prostředí, zkoušela s ní komunikovat o tom, co ji trápí a jestli ji v tom můžete nějak pomoci. Její chování může také vypovídat o velké prožívané nejistotě. Takové reakce by poté zapadaly jako její způsob, jak si vytvářet, alespoň nějakou jistotu a mohly vysvětlovat její vztek, když je její „řád“ narušen. Toto se může dít například u dětí rodičů, kteří procházejí rozvodem nebo došlo k nějaké významné změně v rodině či v blízkém okolí dítěte. Pokud by se jednalo o něco takového, doporučil bych, abyste se snažila dceři pomoci vytvářet jistotu, například ujišťováním, že jste tu pro ni, může za vámi přijít, pokud ji něco trápí a máte ji ráda. V tom je také důležité, aby dcera mohla jasně předvídat vaše reakce. Jinak řečeno, abyste pro ni byla co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Zároveň zde může také být spojitost s vytvářením a udržováním zdravých hranic. Dále mě napadá, jestli tam nemůže být souvislost s očekávaným nástupem do školy?

Zvládat takovou situaci je pro vás velmi vyčerpávající a doporučil bych, abyste si zkusila najít i dostatek chvil pro váš odpočinek a nabrání sil. Mohlo by vám i pomoci se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz , jestli byste sama nestála o konzultaci k ventilování svých pocitů a podporu pro zvládání této situace.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

380

V zajetí obav o zdraví

/0 Komentáře/in /by

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

125

Rodina nebo manželka

/0 Komentáře/in /by

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

453

Nepořádný syn

/in /by

Dotaz: Dobrý den. Mému synovi je 26 let, vystudoval s červeným diplomem pedagogickou fakultu. Poté dva roky učil na gymnáziu, nyní druhým rokem na základní škole v místě bydliště. Vždy se učil dobře, i nyní bere vše velmi vážně, pořád leží v knihách a je na počítači. V tomto ohledu je perfektní. Nyní bydlí s o pět let mladší sestrou, studentkou vysoké školy a soužití s ním je s velkými problémy.
Je strašný bordelář ve společných prostorech i ve svém pokoji. Rozházené čisté i nošené oblečení, neuklizené, mnohdy zkažené jídlo v kuchyni i jinde. Ve svém pokoji použité nádobí, prázdné kelímky od jogurtů ap. Toto se táhne cca deset let. Dlouhodobě se ho snažím přemluvit, aby vyhledal odbornou pomoc, ale marně. Prý už byl u školního psychologa v době studií a bylo to k ničemu. Do práce chodí čistý, nažehlený, ale doma je z něj asociál. Mám o něho do budoucnosti obavy, mohli byste poradit, co by s tím šlo udělat?

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru svěřit se s tímto dotazem.

Rozumím Vašim obavám. Tento problém řeší nejeden rodič.

Píšete, že Vaší starostí je to, jak to bude se synem v budoucnu. Je možné, že kolem toho máte mnoho fantazií, jako např. Stane se z něj „úplný asociál“, nenajde si kvůli tomu dlouhodobou partnerku apod. Nyní se pouze domnívám, nicméně důvod, proč o něho tyto starosti máte, je velmi důležitý.

To, co v tomto případě výrazně vnímám je, že odborný kontakt vyhledáváte Vy a snažíte se problém za něj nějak vyřešit. Jsem přesvědčena, že takto to nejspíš nepomůže. Domnívám, že dokud to pro Vašeho syna nebude představovat problém, který bude chtít sám řešit, nebude mít motivaci s tím něco udělat a nějak to měnit. Tak rozumím i tomu, že mu školní psycholog mnoho nepomohl.

Uvádíte, že chodí do práce, udržuje se v čistotě, nemá žádné jiné problémy, nemusí se proto dle mého jednat o něco patologického. To vše je dobrým znamením, že Váš syn netrpí jiným onemocněním jako třeba deprese, jež může být příčinou nepořádku.

Důvodem může být jeho osobnost, zkrátka je naučený žít v jistém pro Vás možná chaosu, nicméně jemu to vyhovuje. Pro takové lidi je velmi obtížné po sobě uklízet, protože to buď nepovažují za důležité nebo je to pro ně příliš vyčerpávající. Představuji si, že raději, než by po sobě uklidil, přečte si knihu.

Všímáte si toho 10 let, to znamená v té době bylo synovi 16 let, je možné, že to souvisí s tím, že to je již období, kdy už si mnoho věcí dělal po svém, nezávisle na požadavku rodiče uklidit po sobě.

Rozumím tomu, že je to pro Vás těžké, dělá Vám starosti, když vidíte, v jakém prostředí syn žije.

Nicméně přestože to bude znít „drsně“, myslím, že není mnoho způsobů, jak byste mohl Vy situaci vyřešit za něj. Zkuste spíš pracovat s tímto tématem u sebe. Zkuste se zamyslet nad tím, co bylo důvodem, že jste ho posílal k psychologovi? Je to Vaše starost o něj? Co konkrétně to je?

V neposlední řadě zkuste popřemýšlet, zda s tímto jeho problémem Vy sám můžete něco udělat. To je důležité hlavně pro Vás, protože neustálá snaha přinutit vašeho syna k úklidu po sobě, vyčerpává Vás především. Nicméně Váš syn je zodpovědný za svůj život.

Důležité pro to, aby s tím začal pracovat Váš syn je také, jak to vidí on sám? Klidně si o tom v klidu promluvte, zeptejte se, zda to považuje za problém. Pokud ne, domnívám se, že nezbývá než mu důvěřovat, že to v budoucnu zvládne a toto chování přijmout jako součást osobnosti Vašeho syna.

Držím Vám moc palce.

Klára

Poradna Therapia

 

160