Psychologie peněz

Proč stále nemám peníze?

Peníze jsou součástí našich životů. Mnohým lidem právě peníze vytváří celoživotní pocit utrpení. Nemají jich dostatek, přicházejí o ně, těžko je vydělávají, závidí těm, co je mají. Lidé často žijí v pocitu bezmoci vůči penězům. Mají pocit, že je problém se k nim dostat nebo být dokonce bohatým. Ve skutečnosti však máme moc nad tím, jestli budeme v životě peníze mít. Problém s penězi totiž znamená problém s vlastní sebe hodnotou nebo se špatně „nahranými „nevědomými vzorci myšlení a chování. Vyřešíme-li si sníženou nebo narušenou sebe hodnotu, dokážeme pak do svého života přitahovat automaticky i peníze.

Jednoduše se dá říci, že cítíme-li se v životě nehodnotní je pravděpodobné, že budeme mít i potíže s tím se „ocenit „penězi. Ve vztahu k penězům můžeme mít také různé skryté negativní vnitřní vzorce a tím je do života vlastně nechceme. Možná jsme doma jako děti slyšely, že peněz není dost pro všechny nebo peníze kazí charakter, bohatí jsou povrchní. Možná se vaši rodiče místo péče o vás soustředili pouze na vydělávání peněz a vy jste vůči penězům nevědomě ve vzdoru a nenávidíte je. Jiným případem může být, že všichni ve vaší rodině byli vždycky bez peněz a nenaučili vás, jak peníze do života přijímat.

Umění přijmout peníze  

Ano, přijímat peníze do života. Být k nim otevření. Přesně to je potřeba k tomu, aby k vám začaly chodit. Mít je rád. Vítat je. Hezky a uctivě se k nim chovat. Vážit si jich – umíte tohle ale sami k sobě?

Pokud ne, peníze vám mohou ukazovat přesnou symboliku toho, jak zacházíte v životě sami se sebou. To vám ale zároveň dává moc nad nimi, protože ANO, mít peníze znamená schopnost je mít a ta se dá naučit, pokud zapracujete na vašem vnitřním postoji k penězům.

Co s tím? Je potřeba, aby se váš vztah k penězům změnil a abyste zároveň změnili i vztah sami k sobě.

 

Jak přitáhnout peníze do života?

  1. Naučte se skutečně CHTÍT – možná vám přijde, že je to jednoduché, přeci běžně něco chcete. Ale je to tak opravdu? Jak vám je, když slovo CHCI vyslovíte. Jak často skutečně takové slovo používáte? Mnoho lidí místo něj raději využívá slovo MUSÍM, MĚL BYCH, protože pak za situaci nebere zodpovědnost. Možná vás doma naučili, že Chtít je prostě sobecké, a tak se ho teď bojíte vyslovit. Chtít totiž zároveň znamená – jsem ochoten PŘIJÍMAT a ZASLOUŽÍM si to a to i bez tvrdé dřiny…věříte vnitřně takovému pravidlu skutečně? Máte pro sebe takovou cenu?
  2. UMĚNÍ VYDAT – příjmy a výdaje musí v oblasti peněz proudit. Pokud pouze hromadíte peníze, ze strachu, že o ně přijdete, může se vám dít, že o ně občas samovolně přijdete, protože je hromadíte ze strachu, a ne z radosti. Jak to souvisí s vámi a vaší sebe hodnotou? V životě platí tzv. sebenaplňující proroctví – pokud se něčeho vnitřně hluboce bojíme, chováme se nevědomě přesně tak, že k tomu směřujeme, aniž bychom si toho všimli. A tak se nám naše vnitřní strachy mohou často vyplnit a náš mozek si řekne a my si pak řekneme – přesně tohle jsem čekal a předpokládal! Zase se mi to v životě opakuje! Nedojde nám ale, že si to způsobujeme sami.
  3. UMĚNÍ NEVYDAT nebo VYDAT peníze správným směrem – utrácíte hodně? Umíte peníze utratit pouze za druhé? ZA vaše děti, vašeho partnera, vaše rodiče…protože jinak byste měli POCITY VINY? Pokud ano, znamená to, že peníze ve skutečnosti nechcete a nebudete je přitahovat. Zároveň to opět souvisí s vaší sebe hodnotou – umíte se mít skutečně rádi nebo jste tu jen pro druhé? Pokud je vaše sebe hodnota postavena na péči o druhé, ubíráte tím péči o sebe a zároveň jako byste si říkali, nemám hodnotu, nevážím si sebe.
  4. MILUJETE SVOU PRÁCI? – kolik lidí pracuje pouze proto, že musí nebo chodí do práce dokonce s odporem. Nesnáší svou práci, nesnáší lidi, se kterými pracuje, nevidí ve své práci smysl. Ale zároveň si nedají práci to změnit, protože doma slyšeli – pracovat se musí, buď rád za to, že máš práci v téhle době! Práce není koníček! Doba je těžká, co bys pořád chtěl, pořád se ti něco nelíbí, nikde nevydržíš……jako by skutečnou hodnotou práce bylo jen prostě vydržet. Co všechno ale v životě ještě vydržíme? Pokud je naší hodnotou a známka odolnosti to, že věci vydržíme, tak zároveň TRPÍME.A utrpení nemá nic společného se skutečnou sebe hodnotou a nemůže tedy přinášet ani moc peněz. Nepracujte tedy jen pro peníze, protože nejvíce peněz nám přinese práce, kterou milujeme, protože tam zároveň milujeme i sami sebe a opět zvyšujeme svou vnitřní a tím i venkovní(peníze)hodnotu.
  5. BÝT BOHATÝ NEZNAMENÁ NIC NEMORÁLNÍHO – když si řeknete slovo peníze, jaký z toho máte pocit a jaké myšlenky vás napadají? Mnoha lidem přijde bohatství povrchní, nemorální či neslušné (mít více než druzí). Pokud je váš postoj takový, chcete vlastně chudobu, a ne mít peníze.
  6. MÁM NA TO MÍT PENÍZE? – pokud si řeknete slovo BOHATSTVÍ – co vás napadne? Na to nemám, to nikdy mít nebudu, naše rodina byla vždycky chudá, to bych se musel upracovat k smrti, nebyl bych se svou rodinou, kdybych preferoval peníze a práci, peníze vlastně nejsou zapotřebí – stačí, že jsem jinak spokojený, bohatství je tu pro druhé, vždycky jsem o všechno, co jsem si přál zase přišel, takže nemá cenu ani chtít…nejdůležitějším faktorem proto, abych měli peníze je, abychom je neblokovaly našim vnitřním nastavením (vnitřními vzorci). Pokud vnitřně o přijímání peněz pochybujete, nebudete je pravděpodobně v životě mít, protože se nevědomě nechováte tak, abyste je přitahovali a získávali. Pokud této oblasti nevěříte sami sobě, nemůžete na sebe peníze „lepit“.

 

Poselstvím článku je předat lidem informaci o tom, že peníze nevědomě přitahujeme nebo naopak odpuzujeme. Peníze nejsou nic nad čím bychom neměli moc. V dalším článku o penězích vám popíšu další faktory, které vám mohou zabraňovat v tom peníze do života přitáhnout. Jedna z častých rolí lidí, kteří peníze nemají je role oběti – nemohu, neumím, nedostala jsem – potřebují si udržet z důvodu vnitřního nevědomého strachu pozici, že nedostali (mnohdy skutečně nedostali) a rozhodli se v životě neposunout dál. Rolí obětí si vyhýbají zodpovědnosti za sebe samé, a právě to jim může komplikovat i cestu k penězům.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradna Therapia

Když matka manipuluje s dcerou

„Ty nikdy nezavoláš, já se kvůli tobě v životě obětovala, nezapomeň, kdo tě vychoval, nemůžu ti nic říct, zase jsem tu za tu nehorší mámu, jak chceš, pak si zase já nevzpomenu na tebe až budeš potřebovat….“.

Znáte tyto věty? Slýcháte je často od své maminky, i když už jste dávno dospělí a v lepším případě už máte i svůj život? Záměrně píšu v lepším případě máte již svůj život, protože manipulativní maminky, které v komunikaci citově vydírají dokáží dost zatočit se životem svého dítěte. Vyvolávají opakovaně pocity viny a mnohdy své již dospělé děti tak manipulují, že nejsou schopni vytvořit plnohodnotný vztah či rodinu. Jindy to může zasahovat jiné oblasti, třeba práci nebo zájmy. Maminky „vyděračky“ své potomky již od dětství trénují v pocitech viny, aniž by jim to někdy přiznaly a dokonce aniž by to tyto maminky přiznaly sami sobě..

Jde často o maminky, které trpí vnitřní prázdnotou a strachem z opuštění, protože sami od svého rodiče nedostali dostatek lásky. Tak se postavily v životě do role oběti, která je typická tím, že člověk vyvolává v druhých pocit, že ubližují, dostatečně se nestarají, jsou zlí a konfliktní. Oběť nikdy za nic nemůže a často také vyjadřuje bezmoc ve formě výmluv- „já nemohla, byla to jiný doba, já neměla ty stejné možnosti jako ty, já neuměla, protože jsem nedostala apod.“

Přestože sami tyto maminky od svých rodičů nedostaly, neopravňuje je to sáhnout ve vlastní výchově po silné zbrani – emoční zneužívání, citové vydírání a manipulování. Neomlouvá  je to ani v případě, že mají vnitřní přesvědčení, že lásku jinak než manipulací nezískají. V celém článku záměrně zdůrazňuji matky, jako manipulativní oběti, protože jsou to statisticky právě ony, které tuto roli hrají v rodině častěji než muži, otcové. Samozřejmě i otcové se však mohou do této role postavit. U mužů však převládají v nezdravé výchově vůči svým dětem spíše ponižování, tlak na výkon, srovnávání se, různé druhy agrese apod.

Jaké jsou následky výchovy s citovou manipulací?

  • I v dospělosti přetrvávají zejména ve vztazích pocity viny a tendence brát zodpovědnost na sebe za druhé lidi
  • Přebírání zodpovědnosti za blízké lidi je zejména v citové oblasti a zejména v partnerských vztazích, takový „provinilec“ trpí pocity – způsobila jsem špatnou náladu partnera, musím to napravit, určitě jsem něco špatného provedla nebo neudělala
  • Následkem toho si člověk přitahuje opět manipulátory, kteří jsou skutečně náladový a předávají pocity zodpovědnosti za sebe druhému
  • Provinilý není schopen uvolněného konfliktu, potlačuje své emoce, protože doma u matky na ně nebyl prostor, máma byla vždy ta, která určovala, jaká nálada doma bude
  • Provinilý trpí pocitem, když už se z dlouhodobé frustrace pustí do konfliktu s partnerem nebo jiným blízkým, že to pokazil. Pokazil něco, co mohlo být v pohodě
  • Má opakované pocit viny, že měl mlčet a že to přeci mohl vydržet, vždyť se přeci nedělo nic tak hrozného (začíná potlačovat svou frustraci, kterou předtím cítil)
  • Následkem svých pocitů viny v konfliktu se opakovaně omlouvá i na místě, kdy to není vůbec na místě, bere na sebe opět zodpovědnost za pocity a chování druhých
  • Provinilý v sobě pěstuje pocity viny, že je zlý. Když už se nějak projeví v konfliktu, má pocit, že byl moc náročný, že to přehnal. Začne vidět paradoxně pouze pozitivní stránky druhého a to kdy se snažil…opět upadá do pocitu viny a cyklus omlouvání, vysvětlování někdy i ponižování sebe opět pokračuje. Partnera tím paradoxně opět ujišťuje o tom, že on na sobě pracovat nemusí
  • Pravda je ale, že pracovat na sobě musí oba. Jeden na větší sebereflexi a empatii a provinilec na tom, aby si nebral víc zodpovědnosti než je zdrávo.
  • Následkem toho se partnerské vztahy často rozpadají, provinilec se následkem toho nevědomě vlastně zase dostává do role dítěte a opět mu „zbývají“ jen rodiče. Nikoli, že by neměl jiné lidi okolo sebe, ale emočně může být vnitřně na matku stále tak navázán, že se k ní pocitově nebo i reálně může navracet, i když mu ubližovala
  • Je to následkem toho, že si nikdy ve skutečnosti nepřiznal, že mu ubližovala, protože v věm matka pěstovala pocit viny, že ona byla v pořádku, ale on její potomek byl ten zlý.
  • Mnohem navázanější a nevědomější bývají v tomto případě synové, protože dcery jako stejné pohlaví jdou často do většího vzájemného soupeření s matkou. Citově závislé jsou ale také, akorát si jsou mnohdy o něco vědomější zlé části své matky. Přesto je pro ně stejně těžké se citově od takové matky odpoutat
  • Taková matka vyvolává pocit u svého potomka, že je nenahraditelná, že se starala nejlépe. Může vychovávat stylem opičí lásky, kdy je až nezdravě k dispozici, nabízí dítěti a pak i dospělému peníze, kterými ho drží ve své moci nebo nějaký druh péče, který dospělému potomkovi vlastně vyhovuje.
  • Navíc máma citový vyděrač má také své dobré chvíle, kdy je vlastně milá a má i skutečný zájem, po kterém její dítě/dospělý touží. Jsou to chvíle, kdy se dítě/dospělý opět na matku navazuje a kdy jí důvěřuje. Často jí svěří mnoho informací ze svého soukromí, které matka později zneužije ku prospěchu svému. Příkladem může být „pošpiňování“partnera-„vždyť si sama říkala, že to zas neudělal a že tě štve…no když sis ho vybrala….“
  • Právě poškozování partnera je nejčastější projev závislé a citově vyděračské matky. Taková matka si dítě/i již dospělého nevědomě chce držet stále pro sebe. Není ten typ matky, který by podporoval samostatnost svého dítěte a tedy ani jeho partnerství .Na partnera často žárlí a skutečně ho vidí jako zlo nebo ho popřípadě využívá v něčem ku jejímu prospěchu.
  • Malá nebo žádná podpora k samostatnosti a také k pocitu svobody je dalším nejčastějším projevem maminky, která citově vydírá a manipuluje. Opět je hlavním důvodem, že si dítě chce nechat pro sebe, nikdy by to ale nepřiznala.
  • Svoboda chybí potomkovi zejména v emoční oblasti. Svoboda projevovat se, jak to člověk cítí, projevovat plně své emoce a vůbec je cítit.
  • Následkem manipulativní výchovy od rodičů může dítě prožívat v dospělosti úzkosti nebo pocity deprese.
  • Následkem nedostatečného osamostatnění má člověk v dospělosti potíže „najít sama sebe“. Co by ho bavilo, co by ho naplňovalo, což může mít někdy za následek i ztráta smyslu života. „Já“ takého člověk nebylo dostatečně projevováno a podporováno, aby se dítě dostalo k sobě a mohlo svobodně cítit své potřeby a pocity. Vše se dá v dospělosti dohnat na psychoterapii a dalším seberozvojem, ale je to práce, která nemusela nastat, kdyby došlo ve výchově od matky k respektu a ke zdravé podpoře.
  • Dalším významným tématem a následkem manipulativní výchovy od matky nebo od rodičů je v podstatě vždy téma hranic. Dospělý už od dětského věku má své vnitřní hranice narušené a nejasné. Dovoluje tedy druhým příliš a neví, kde je jeho zdravá hranice ochránění sebe sama.
  • V neposlední řadě dochází k tomu, že dítě a pak dospělý nemá s kým sdílet radost, protože to z čeho má radost je často přesně to, co maminku rozesmutňuje…mami mám bezva chlapa, máme společné bydlení, jedeme na výlet, kde poznám něco nového, mám lepší práci…to všechno může manipulativní maminku vnitřně ohrožovat pocite-přijdu o své dítě a budu sama..

Co s tím?

  • Pocítíte -i na sobě pocity napětí v komunikaci s rodiči a to pravidelně
  • Bojíte-li se pravidelně své matce říct běžné věci ve vašem životě
  • Cítíte -li od ní nátlak na vaše rozhodování
  • Dává-li najevo opakovaně pocity ublížení i při drobnostech či opakovaně při důležitých tématech vašeho života
  • Snaží-li se ve vás pravidelně vyvolávat pocity viny
  • Cítíte-li se zneschopnováni při rozhodování, popřípadě zrazováni od rozhodnutí
  • Cítíte-li v životě pocity bezmoci a strachu ve vztazích a vaše rodiče nejsou zrovna tím bezpečným přístavem
  • Cítíte -li se rodiči nebo matkou nerespektováni a bezmocní vůči jeich rozhonování směrem k vašemu životu
  • Cítíte li smutek nebo ublíženost od své matky ve chvílích, kdy vy máte radost

Může to znamenat, že s vámi vaše matka nebo oba rodiče manipulovali a je potřeba se od toho osvobodit.

  • Sdílejte se svými rodiči své rozhodnutí až když už je hotovo, nikoli předtím, aby vás nemohli již ovlivnit
  • Snažte se nesdílet vaše intimní témata či jakkoli citlivá témata, aby je rodič pak nemohl zneužít
  • Zvažte jak často je nutné se s rodiči vídat a komunikovat s nimi
  • Co nejvíce se osamostatněte
  • Nastupte na psychoterapii nebo se věnujte kurzům seberozvoje, abyste se co nejvíce „našli“
  • Otevřete u sebe téma hranic, uvědomte si, které vztahy vám slouží a dávají a kde jste naopak zneužíváni
  • Pracujte s odborníkem na tématu vašeho Ega, v nezdravých vztazích vás může držet pocit, že důležití jste jen pro lidi, kteří vás zneužívají, protože ti vás potřebují. Tento pocit je jen následkem zneužívající výchovy od matky nebo od obou rodičů
  • V neposledním případě se snažte matce či rodičům odpustit a tím se od nich osvobodit
  • Dejte také průchod svému smutku nad tím, že některá témata s matkou nebo obě rodiči již nikdy nedosáhnete – podpora, otevřenost, radostné sdílení pro vás důležitých témat

Mgr.Tereza Malimánková

Co je psychoterapie a co je koučink

Zatímco se psychoterapie zabývá obtížnými obdobími v minulosti a naším současným i minulým prožíváním oněch událostí, koučink se dívá od teď v před. Je tedy rozvojovou metodou strategického myšlení. Dokud je klient zahlcen minulostí, smutkem, úzkostí, je v depresi a podobně, měl by vyhledat psychoterapeuta. Když je již stabilizovaný, a cítí se být připraven měnit svůj život, konat a vyjednávat o nových podmínkách, má oslovit kouče. Koučink se minulosti dotýká spíše okrajově a nahlíží na ní, jako na materiál, který nám pomáhá zmapovat co až do dnes je již pro vás nefunkční schéma a co naopak by mohlo pomoci rozhýbat váš posun vpřed.

Možností a situací, pro které je koučink vhodný je nespočet. Může být vaším návodem, jak udržet pod kontrolou váš emocionální stav například při náročném rozvodu, při změně povolání, nebo při zkouškách. Jak vylepšit své komunikační dovednosti v zaměstnání, lépe a víc prodávat, nebo vést lidi. Umět vystoupit před veřejnost a sebevědomě odprezentovat svou práci.  Může ale také pomoci zvládat výzvy a překážky i úzkosti. Jako například Jana, která se léčila psychiatricky a psychoterapeuticky pro své úzkostné ataky, které jí omezovaly v životě i zaměstnání. Pro svou sociální fóbii toho nebyla schopna. Potkávala se tak veliká úzkost s velikou touhou. Jedním z jejích prvních témat byl strach jít na ples a touha tančit s manželem na velkém parketě v krásných šatech. Během koučování dokázala pro sebe vymyslet takovoustrategii, že hned na po prvé byl ples pro ni víc ohromujícím zážitkem, než úzkostnou atakou. Podobných schémat vymyslela mnoho a dařilo se jí nakupovat v obchodních centrech, jezdit sama autem na delší vzdálenosti a nově jezdit na dovolené. Zvládla i paralyzující hrůzu ze zubaře. Byla čím dál samostatnější a sebevědomější. Začala věřit ve své schopnosti. Nebylo tomu tak ale vždy. Nějakou dobu co ke mně chodila, dohodnuté úkoly neplnila. Chovala se pasivně (reaktivně). Mluvila o tom, co jí děsí a o tom, co by chtěla, ale nebyla v konání proaktivní. Hodně času jsme věnovali tomu jako to má, co cítí a co jí omezuje. Zlom nastal v době, kdy se začala zabývat časovým horizontem, ve kterém si přeje změnu zvládnout. Začala velmi aktivně plnit dané úkoly a prožívat pozitivní změnu. Tato žena si postupně dokázala přiznat, že nebývala oblíbená pro svůj perfekcionismus a pedantství, naučila se komunikovat asertivně a tím předcházet konfliktům. Změnila zaměstnání za méně stresující a nové dovednosti zde uplatnila od začátku a dobře se tak uvedla. Věnovala hodně času zjištění, zda jí její postoje víc dávají, nebo berou. Přestala mít na sebe i  nejbližší nepřiměřené nároky. Jak se proměňovala ona, měnilo se i její okolí a rodina. A za všemi jejími obtížemi a omezeními byl strach vykročit ze své komfortní zóny a nedůvěra ve svou profesní kvalitu.  Potkávaly jsme se v průběhu dvou let. Na jejím příkladu je vidět, jak široké možnosti koučink má.

Naše postoje a naše negativní, nebo pozitivní očekávání nás přednastavují k úspěchu, či neúspěchu. Pokud se však otevíráme možnostem, začnou se dít věci! Mnohému se naučíme, poznáme zajímavé lidi, zažijeme nová dobrodružství, třeba si najdeme nového partnera. Možná se všechno nepovede úplně do puntíku, ale často to dopadne lépe, než jsme očekávali! Je to rozhodně lepší než jen reaktivně žehrat na osud, nedostatek příležitostí, na možná až jednou a na mě stejně nikdo a nic nepomůže.

Další článek vám napíši na téma GROW coaching – metoda psychosociálního rozvoje.

Monika Zajíčková, kouč poradna Therapia

Kniha Závislost- autor Heinz-Peter RöHR

Další skvělou knihou od spisovatele a terapeuta Röhra je právě kniha Závislost. Autor se zde zaměřuje zejména na alkoholovou a drogovou závislost, kde srozumitelně vysvětluje všechny nutné fáze závislosti tak, aby vedly k uzdravení.

Čím si závislý prochází?

K první fázi závislosti patří Popření. Závislý není schopný ani ochotný si závislost přiznat a tA se tak nadále prohlubuje. Do druhé fáze patří zlost a sebenenávist , kterou závislý směřuje k sobě a k okolí, hledá viníky.  Třetí fází je zpracování smutku, tato fáze je nutná k vyléčení závislosti a závislý tím musí projít. V této chvíli je důležité i přijetí závislosti jako nemoci. U procházení smutkem však bývá u závislého problém, že má tuto emoci zablokovanou právě proto, že se neustále otupoval návykovými látkami. Stejně tak se musí závislý vyrovnat s pocity nenávisti a zlosti na sebe. Závislý často ztrácí kontrolu nad sebou, a to i mimo recidivu a často projevuje vztek a je nevraživý. Jeho zlost je v něm zacyklená.

Zajímavostí na zakončení celého procesu je to, že autor upozorňuje na to, aby blízcí vyléčeného závislého přivítali s otevřenou náručí a radostí nikoli s obviňováním a „trestáním“ za jeho „prohřešky“. Přestože blízkým svou závislostí ubližoval, nesmí zůstat v roli toho špatného, jinak ho to k závislosti opět potáhne.

Spoluzávislost

Auto se zmiňuje i o spoluzávislosti, která byla dlouhodobě podceňována. Do spoluzávislosti jsou zataženi členové rodiny či partneři ať chtějí nebo ne. Spoluzávislý přirozeně vyvažuje chování závislého – zachraňuje mu práci, splácí dluhy apod. Paradoxně tím však závislému může napomáhat v udržování závislosti. Spoluzávislí odpírají závislému lásku, vyčítají a snaží se vytvořit nátlak, závislý však na tyto projevy reaguje pouze vzdorem a konečně si tak může vytvořit další argument, proč požít alkohol či drogu. Často se tak i spoluzávislý ocitá v propasti dluhů, emočního propadu, úzkosti a nakonec i u něj může hrozit závislost. Jeho cílem je pouze vyléčení závislého a to mu bere energii.

U léčby chorobné spoluzávislosti je důležité abstinovat od pomáhání, což spoluzávislému přináší pocity úzkosti. Je také zapotřebí pochopit důvod vzniku spoluzávislosti. Ten většinou vzniká již v dětství, kdy jeden z rodičů byl závislý a dítě se ho naučilo zachraňovat. Může se jednat o vztahovou závislost, kdy byl rodič na dítěti chorobně citově závislý a nedokázal zdravě prožívat vztah se svým partnerem. Jindy je příčinou to, že spoluzávislý jako dítě nedostal od rodičů moc lásky nebo byl napak moc rozmazlován, což znamená, že rodiče nedbali na jeho pravé potřeby, ale na to, aby si jich cenil a kupovali si tak lásku svého dítěte.

 

Vítězství nad závislostí

K tomu, aby bylo ukončení závislosti úspěšné je zapotřebí, aby našel bývalý závislý smysl svého života a měl cíl. Jinak hrozí, že poté, co se za několik měsíců podaří napravit vše, co závislý pokazil ve svém životě, přijde recidiva. Je zapotřebí, aby měl člověk vizi a plnil si své sny. Je také zapotřebí, aby bývalí závislí poznali skutečnou hloubku a hodnotu života. Toto poznání jim většinou chybí.

Čím vlastně končí celý „souboj“s návykovu látkou?…..Přiznáním porážky sebe sama. Přiznáním , že droga nebo alkohol jsou silnější než já. Nelze udržovat kontrolované braní, dát si občas alkohol nebo drogu, protože tento souboj nelez vyhrát.

Typy osobností závislých

Existuje typ osobnosti, který inklinuje k závislostem jakéhokoli druhu.

Závisle depresivní osobnost – závislá na mínění druhých, často v roli oběti, dominantní partneři, neumějí říkat ne a nechávají se zneužívat. Návyková látka těmto lidem pomáhá s frustrací, která nastává poté, co potlačují své pocity jako vztek či smutek, jelikož se obávají konfliktu.

Narcistní osobnost – tato osobnost působí navenek velmi sebevědomě, ale uvnitř je křehká. Navenek reaguje agresivně a brání svá práva. Tímto chováním však zakrývají neschopnost milovat sebe sama. Cítí málo sebelásky a to ho dohání k tomu, že nechává trpět své okolí i sebe. Mají pocit, že byli ošizeni, že mají málo lásky, strachy, že selžou. Funkce návykové látky je, že prožívají grandiozní myšlenky a neprožívají šeď života, ze začátku návyková látka tlumí zášť, později ji ale může zvětšovat, droga ze začátku pomáhá tlumit pocity frustrace a neúspěchů.

Hraniční porucha  – nesnášejí samotu, partnery si buď idealizují nebo očerňují, nemají žádnou stabilitu sami v sobě, takže neustále vyhledávají neklid. Neklid a nestabilitu vytvářejí i ve svých vztazích. V životě jdou ve všem do extrému – v sexualitě, drogách, vztazích, konfliktech. Právě pocit velké vnitřní prázdnoty je vede k vytváření neklidu, aby se „něco dělo“. Návykovými látkami potlačují nudu a prázdnotu. Závislost u nich vede často k sebepoškození či je spojena se sebevražednými cíli.

Závislí lidé trpí konfliktem mezi autonomií a závislostí. Neumějí dobře zacházet se svobodou. Buď si ji vymezují příliš nebo si jí nechávají brát. V tématu závislosti je důležité zpracovat vzdor vůči rodičům, protože právě ten znemožňuje dospět k vlastní dospělosti.

 

Autor se v knize věnuje kromě závislosti na návykových látkách také jiným závislostem:

 

Vztahová destruktivní závislost

Jedná se o tzv.toxické vzahy. Mezi tyto typy vztahů patří vztahy, kde je partner odtažený, chladný a druhý ho dotuje láskou, manipulativní a náladový, kdy partner jedná podle jeho nálady  a utěšuje jeho nálady, partner nesamostatný a dětský, který se nechává obskakovat, partner morous, kdy jeho partnerka má stále dobrou náladu, kterou ho dotuje.

Jeden z partnerů tam tímto způsobem začíná hrát rozmazlené dítě a druhý je v roli dospělého rodiče, který je pro svého partnera dítě řešitelem problémů, což mu dodává hodnotu. Časem ho to však začíná vysávat a opakuje stále stejnou chybu a to, že nemyslí na sebe a svůj život. V toxických vztazích dochází často k citovému vydírání ze strachy dominantního partnera. K vyléčení z tohoto druhu vztahu je potřeba přestat se bát vlastní nezávislosti a samoty. 

Kniha Závislost je cenná také tím, že se v ní autor věnuje mnohým jiným závislostem jako je workoholismus, závislosti na jídle, gamblerství a dává tak nahlédnout ucelený celek toho, jak jakákoli závislost zasahuje do života člověka a jeho okolí. Čtenář také pochopí, že v jakékoli závislosti hraje roli nízké sebevědomí člověka, pocit vnitřní prázdnoty a nelásky k sobě a ne jen slabá vůle, jak je mnohdy u veřejnosti skrze závislosti známé. Závislý člověk hledá ve skutečnosti vztah k sobě samému, ale závislost ho uvrhla do ještě většího znehodnocení než cítil před ní. Už právě proto, se vytváří mnohdy nekončící koloběh opakovaných chyb, kdy závislý znovu sáhne po návykové látce, protože nedokáže najít oporu sám v sobě. Pokud však závislost zvládne, je mnohdy silnější než kdy předtím. Uvědomí se plně své hodnoty a váží si sám sebe a svých životních priorit.

Tereza Malimánková(Zahrádková)

Poradna Therapia

 

 

 

Emoční závislost: Ona je závislá, on je chladný

Doba čtení: 4 minuty, 16 sekund

Odtahuje se od vás stále váš partner? Snažíte se o nápravu vašeho partnerského vztahu? Cítíte se ve vztahu nemilovaná?


V minulých dílech seriálu o zabijácích partnerské komunikace jsem psala o výčitkách, kritice či vydírání a ponižování, které do zdravé komunikace mezi partnery nepatří. Dnes bych se ráda zaměřila na komunikaci muže, který je ve vztahu citově chladný a egocentrický, a ženy, která je na vztahu citově závislá.

 

Podobné dvojice se v mé poradně vyskytují poslední dobou poměrně často, respektive spíše ženy z takového páru ( i když role mohou být i opačné). Žena si tak volí partnera, který neoplácí množství jejího citu svým citem. Projevu lásky se však partnerka nedočká, ani když dělá vše, co muži na očích uvidí. I když mu v ničem neodporuje nebo mu vyjde vstříc i v naprostých maličkostech, on její cit jen a jen znevažuje.

Read more

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Partnerský vztah – čím ho partneři nejvíce poškozují

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

 

 

Jak změnit svůj život k lepšímu

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

Jak být v životě šťastný – neposlouchejte své zraněné ego

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

Hranice ve vztahu

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia