Jak se vyléčit z pocitů viny a studu – Heinz Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Kniha jak se vyléčit anebo osvobození duše od viny a studu se zaměřuje na vinu v rámci hluboké historie.Jakou roli hrála vina v naší historii?Jak to bylo s vinou v tématu křesťanství?

Vina je jedno z hlavních témat u klientů a její zpracování hraje důležitou roli v téměř všech oblastech léčby. Vina je mnohdy hlavním důvodem vytvoření hlubokého bloku, kdy se člověku odehrávají stále dokola nezdravé vzorce chování a myšlení. Odstranit či zpracovat pocity viny znamená začít se cítit opět svobodně a uvolnit svou mysl i tělo.

Pocity viny brání některým klientům převzít pocity zodpovědnosti za sebe, což je důležité, aby se mohli cítit v životě mocní a nenechali se ovládat životem a bezmocí. Převzít zodpovědnost pro ně však může znamenat rovnítko s pocitem „můžu si za to sama“, tedy pocity viny, což není stejné. Vina tvoří jen další pocity viny. Převzetí zodpovědnosti vede k převzetí opratí nad svým životem.

Röhr v této knize uvádí všechny nevědomé vnitřní programy, které mohou s pocity viny souviset.Jeden z nich je třeba program-  dítě jako náhražka partnera, kdy se jednomu z rodičů nedaří partnerství s tím druhým a tak se emočně upne na dítě. To není schopno dostát pozice náhražky partnera, ale zůstane v něm pocit povinnosti plnit emočně potřeby svého rodiče a zapomínat tak na své potřeby.Pokud koná opačně, roste v něm pocit viny.Tento mechanismus se mu silně zapíše do nevědomí a vlivem tohoto vzorce poté jedná i ve svých partnerských vztazích právě způsobem upozaďování sebe. V takovém případě se v léčbě posiluje věta „neodpovídám za život druhých“.Je také nutné, aby se naučili říkat tito klienti NE neoprávněným požadavkům. Stejně tak může pocit viny hrát silnou roli u dětí narcistních rodičů, kteří své děti nutí k vysokým výkonům, aby sami naplňovali svůj pocit hodnoty. Pokud dítě neodvede dostatečný, často i nesplnitelný výkon, rodič ho ponižuje a dítě si tak vytvoří silný pocit viny, že se nesnažil moc. To mu stejně jako v prvním případě vydrží až do dospělosti, kde se tím nevědomě řídí a pokud nepodávají výkon, cítí pocity viny.Pocity viny tedy narušují pocity lásky k sobě.

K tomu, aby člověk odstranil pocity viny je nutné získat nová vnitřní přesvědčení. V případě vnitřních nároků na výkon a touhu po ocenění to může být třeba nový program „když něco dělám, dělám to zejména pro sebe a nezáleží jen na výsledku, ale jestli mě to baví a slouží to mému duševnímu či fyzickému zdraví“.Röhr sám tvrdí, že vnitřní programy s dětství jsou nesmírně silné, právě proto, že vznikly již v brzy v dětství a tak se jich mnohdy, ani terapeutickými hovory nelze úplně zbavit. Za důležité považuje právě napojení na spirituální energii, kdy věří, že je nutné vnitřně poprosit o změnu.

Dalším důležitým receptem je změnit negativní uvažování. Pokud o sobě či o druhých klient stále uvažuje negativně, oslabuje své tělo i duši a těžko pak může své destruktivní vnitřní programy, když je stále podporuje.

Autor se v knize pokouší přiblížit recept na vnitřního sebeterapeuta. Poukazuje na základní negativní programy:nic se mi nepodaří, jsem černá ovce, nemám právo na názor, chci zůstat dítětem apod.. Každý čtenář, který má nějaké vnitřní bloky se může v nějakém programu najít. Dále vysvětluje, jak fungují antiprogramy, tedy ty, které si člověk nevědomě sám vymyslí, aby se necítil špatně a necítil se třeba jako již zmíněná černá ovce. Mezi tyto antiprogramy může patřit třeba nadměrný výkon, přizpůsobování se, agrese, perfekcionismus, manipulace, role oběti a další. Tyto antiprogramy  jsou ve výsledku nejen nefunkční,ale vedou zpětně do původního negativního programu. Jediná možnost je vymyslet si tzv.nový program.Příkladem může být, když je člověk v dětství ponižován a vznikne program nejsem dostatečný, navazuje na něj automatický antiprogram musím se snažit a být výkonný. To může chvíli fungovat, ale výkon nikdy nevymaže původní program a chvála nikdy nestačí na to, aby se člověk cítil skutečně schopný. Cílem je tedy vzdorovat antiprogramu a nastavit novou myšlenku „jsem dostatečný sám o sobě, mám hodnotu při jakémkoli výkonu, má hlavní hodnota je mé zdraví“.

Základní myšlenkou léčby pocity viny je navázat vztah se spiritualitou, dále se svým vnitřním terapeutem a nastavit ve svém životě optimismus. To vše dle autora zvyšuje možnost léčby pocitů viny a duševních nemocí.

 

Malimánková Tereza

Poradna Therapia

35

Role oběti v životě a stěžování si

/0 Komentáře/in /by

Stěžování je forma manipulace a negativní energie. Lidé si často neuvědomují, jak často si na něco stěžují. Pokud si stěžujete, nepřitahujete tím dobré a správné věci do svého života. Naopak si můžete všimnout, že se okolo vás pohybují často lidé s problémy, dlouho neřešenými obtížemi či negativisté a pesimisté. Je to tím, že život nám zrcadlí naše chování na druhých lidech. Zrcadlo se může projevit i opačně, že nás jako negativisty se budou lidé snažit podpořit, ale neodradí nás to od stěžování a opakování, ale….Ale to nejde, ne už jsme všechno vyzkoušeli, no tohle si můžou dovolit jenom ty (co měli dobré zázemí, co jsou bohatí apod..).Toto chování je často nevědomé a stěžující si mnohdy ani neuvědomí, jak moc často so stěžuje nebo říká, že něco nejde.

 

CO JE DŮVODEM STĚŽOVÁNÍ?

Hlavními důvody našeho stěžování je naše zraněné ego. Konkrétně jde nevědomě o získání pozornosti, moci nebo vzdání se zodpovědnosti. Mnohdy je důvodem také závist. V takovém případě se přesně můžeme projevovat jako oběti a říkat:“ tomu se to říká, ten dostal peníze od rodičů, ten zdědil, tomu všichni pomáhali nebo tomu vždycky všechno šlo. Dá se říci, že toto je způsob obrany, protože negativisté se mnohdy obávají vnitřně své neschopnosti, a proto si hledají důvody, proč něco zrovna nejde. Staví se do role oběti, která nemůže nikoli nechce!

V jiném případě může negativismus souviset i s vnitřním vzdorem. Když byl člověk jako dítě často považován od rodičů za neschopného, může se s tím jako dospělý nevědomě vyrovnávat způsobem, že se jako neschopný skutečně chová. Takový dospělý v sobě může mít pocit, že se snaží být schopný, ale v jeho nevědomí je vztek na rodiče a zcela opačná hodnota a to „když mě vidíte jako neschopného, tak jím budu a rozhodně vás neodměním tím, že budu šťastný a úspěšný ve své životě..). Je to v podstatě způsob jak „trápit“své rodiče za jejich necitlivost.

 

CHOVÁNÍ SE JAKO OBĚŤ

V případě, že negativismus člověk nevědomě používá jako způsob přitahování pozornosti, dostává se do role oběti. Oběť se projevuje tím, že je vždy za „chudáka“. Obětí teď není myšlena skutečná oběť, která je třeba terorizována, i když i takovou formu může oběť mít v jeho nejintenzivnější podobě. Běžná psychologická oběť je typ člověka, který si často stěžuje, zůstává dlouhodobě (a to i několik let) v nevyřešených potížích, kdy s blízkými lidmi řeší stále dokola to samé a v podstatě je tím zatěžuje, ale okolí se mu to většinou obává říct. Důvodem jsou pocit viny, který v nich oběť vyvolává. Oběť také vyvolává pocit postarej se o mě a boj se o mě. Takže pokud je v blízkosti někdo empatický, a to většinou je, může mít strach oběť opustit v jeho tíživé situace nebo mu prostě jen přestat naslouchat. Oběť tak získává často díky negativismu a stěžování si dlouholetou pozornost a nemá tak důvody ze své role vyjít ven, i když takový člověk tvrdí, že je nespokojen.

 

CO UDĚLAT, ABYCHOM SI PŘESTALI STĚŽOVAT?

Prvním důležitým krokem je uvědomit si, že si stěžujeme a jaké to má v našem životě následky. V knize Svět bez stížností vymyslel její autor jednoduchou metodu, že si člověk dá na ruku náramek a kdykoli se přistihne, že si stěžuje musí si náramek přendat na druhou ruku.Cílem hry je dosáhnout 21dní zcela bez stížností. Kdykoli si tedy náramek přendáte a zastěžujete si, začínáte opět počítat dny od začátku. Celá hra má psychologický podtext, kdy je prokázáno, že pokud něco neděláme 21 dní, je to dostatečná doba pro nás mozek, aby přetvořil své „dráhy“, což pomáhá k tomu, abychom začali myslet jinak a tím se následně i chovali jinak.

 

JAK SE ZMĚNÍ ŽIVOT, KDYŽ SI NESTĚŽUJEME

Jak už jsem psala, v našem životě funguje zákon přitažlivosti. Pokud tedy hluboce věříme, že nám něco nejde, skutečně se může dít, že se třeba budeme chovat nešikovně nebo nějak odrazovat a cíle nedosáhneme. Změníme-li tedy naše myšlení, změní se naše chování a následně i naše pocity. Všimněte si, že šťastní lidé si téměř nestěžují, nehodnotí druhé nemají potřebu něco vyčítat nebo se opakovaně vracet ke svým nezdarům Spokojený člověk se snaží ze svých chyb něco naučit a nevyčítá si je. Pokud se něco nepodaří, nevzdá to hned napoprvé a pokud se něčeho bojí řekne si spíše „při mém štěstí se to podaří“ než „při mé smůle to zas nevyjde“.

 

A JAK TO MÁTE VY?

 

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

40

O svůj život a o sebe se staráme stejně jako o své věci

/0 Komentáře/in /by

Kdysi dávno jsem jela v autě s klukem, který skoro na přechodu přejel chodce. Téměř provokativně ho skoro“ štrejchnul“ o záda a když se jsem se vyděšeně zeptala, co to bylo, řekl – vždyť šel na červenou a já měl zelenou! Měl prostě pocit práva, ctil svá objektivní pravidla, ale lidské nikoli. Tenhle kluk měl později diagnostikovanou narcistní poruchu osobnosti. V životě mu často chyběla lidskost a cítil pocit práva i v situaci, kdy se ostatním dělo bezpráví. Svá objektivní pravidla mu dávala jistotu, v lidských pravidlech a v emocích se ztrácel, tak do těchto vod raději nezaplouval a smál se tomu.

Jedna moje klientka si koupila vysněné auto, bála se řídit, tak si ho zatím jenom koupila. Mohla se na něj jen dívat a pomalu se s ním seznamovat, ale ona ho postupně začala půjčovat manželovi, který měl svoje auto, ale její bylo novější. Pak se na něj ale zlobila, že jí auto začíná brát, protože on začínal mít pocity oprávnění na něj. Takhle to bylo i s jejím životem, dávala často všanc svůj život a jeho řízení někomu jinému, ale pak se vnitřně zlobila. Na druhé i na sebe. Strach jí zabraňoval řídit si svůj život sama.

Jiná klientka se cítila ovládána svými bohatými rodiči a i nákup auta proběhl pod rodičovským direktem. Když si chtěla vybrat levnější a zaplatit sama, rodiče se naštvali, a  tak od nich dostala lepší a dražší, ale to už museli zaplatit rodiče a ona musela být vděčná. Odmítnout je bylo těžké, otec byl uražený a mamince to bylo líto. Klienta často bojovala s pocitem, že dostává od rodičů něco, o co nestojí, ale pak to vlastně musí používat, aby se rodiče nezlobili. Nenechali ji vyrůst. Stejně tak ji nedovolili koupit horší auto, kde by zažila pocit samostatnosti, ale zase se dostala do role, kdy splácí zbytečně drahé auto rodičům a musí jim být vděčná. V jejím životě měli rodiče stále tuto roli a ona se k nim vztahovala stejně jako s autem. Dělala často něco, co nechtěla, aby si její rodiče nepřipadali nepotřební, ale místo toho chtěla vyrůst.

Jiný klient se po dlouhé době dostal z průšvihů, přestal brát drogy, začal splácet dluhy a založil si rodinu se zdravými vztahy. Sám to pojmenoval, že měl všechno. Pořídil si dokonce své vysněné auto BMW.Ale stalo to, co vždy, že když měl všechno něco se v něm zlomilo a byl konec všeho. Se svým vnitřním nezaléčeným vzorcem „nezasloužím si“ začal dělat opět špatné rozhodnutí a se svým vysněným autem zacházel stejně jako s jinými vysněnými věcmi. Přestal ho opečovávat a začal získávat pocit, že auto vydrží všechno. Vyrůstal v podmínkách, kde sice měli všechno, ale on jako dítě nezašil moc jemné péče. Musel přece všechno vydržet, aby byl pořádný chlap. A tak v dospělosti tak zkoušel své auto i rodinu, že opět všechno ztratil.

V životě se v našich věcech odráží náš způsob života úplně stejně jako se odráží naše přístup na našich vztazích. Nemusí to být jen naše auto, ale také náš mobil, byt, vybavení bytu. Věci nám někdy mohou dát vodítko k sobě samým. Někdy se můžeme dokonce pokusit obrátit náš přístup k věcem, aby se zlepšila naše péče k druhým či sobě.Jiná klientka dlouho váhala s opravou obrazovky svého mobilu.Několik měsíců používala každodenně rozbitou obrazovku telefonu, i když na něm téměř nebyla vidět písmenka.Kamarádi ji říkali, že by takový telefon  nevydrželi používat. Najednou si uvědomila, že takto zachází i se svým životem. Vydržela dlouhodobě nepříjemné věci ve vztazích, nedokázala o sebe dobře pečovat, energii stále věnovala ostatním, ale péči o sebe odkládala. Rozhodla se opravit si telefon  a začala uklízet svůj byt. Jak sama říkala, jakoby se najednou rozhýbala stagnovaná energie v jejím životě. Začala uklízet byt a zároveň uklízela i vztahy ve svém životě. Nejednalo se o běžný úklid, ten zvládala každodenně. Začala prodávat staré oblečení, které roky nenosila, darovala knihy, které roky nečetla, daroval kosmetiku, kterou nepoužívala a s tím si začala uvědomovat, že v určitých přátelských vztazích a také ve vztahu s partnerem stagnovala.Ustrnula na jenom místě, už dlouho nebyla spokojená ve vztahu, neuměla si prosadit své důležité potřeby a najednou se všechno pohnulo. 

Jedna má klientka si uvědomila, že zůstává příliš dlouho někde, kde už jí to nic nedává. Uvědomila si to právě přes její staré auto. Milovala ho, ale když jí ve vysoké rychlosti na dálnici odlétlo kolo, uvědomila si, že už je pro ni auto nejen nefunkční, ale i nebezpečné. Stejně tak jí došlo, že žije v bytě, kde je hrozný hluk a už tam je roky nespokojená a je v práci, kde se nechává dlouhodobě vydírat, a právě její auto jí pomohlo v tomto poznání.Zrod takového chování byl v jejím dětství. Rodiče se často hádali a bála se svého otce, před kterým se schovávala, když byl agresivní.Žít v nekomfortu a nepohodě bylo součástí jejího běžného života. A tak to nevědomě opakovala i v dospělosti. 

Tak jak pečujeme o svůj život se často odráží v naší péči o naše vlastní věci, nikoli o věci druhých !To může být mnohdy rozdíl.Pokud pečujeme pouze o věci druhých, mámě vnitřní vzorec, že druzí jsi důležitější. Není však výjimkou, že se setkáme s někým, kdo vyloženě zanedbává své věci a věci druhých.Nebo dokonce s někým kdo se chová k věcem svými cizím vyloženě destruktivně.Takto pak vypadají i jeho vztahy. Jsou rozbité a plné bolesti. 

Svoje zdraví  a život můžeme ovlivnit buď tak, že začneme sledovat své myšlenky, měnit je a tím měnit i svoje chování.Tím se nám začne život sám měnit, protože naše chování a jednání se odráží ve vztazích. Nebo to může udělat obráceně. Začneme sledovat jak vypadá náš byt, které věci nám tam už nejsou příjemné, uvědomíme si, jak se staráme o své auto, jak často zaléváme naše kytky.Zaměříme se prostě na své hmotné věci s zkusíme si uvědomit jejich symboliku v našem vlastním životě. Tím, že opravíme své věci nás to bude samo tlačit k tomu opravovat i své vztahy a svůj vztah k sobě samému.

Jak se vy chováte ke svému autu nebo bytu? Jakým způsobem své auto řídíte a jak řídíte svůj vlastní život?

 

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

183

ADHD a závislost

/0 Komentáře/in /by

ADHD a závislost

ADHD v dospělosti je často spojené právě se závislostí, ať už na alkoholu, nebo drogách. Obojí totiž v krátkodobém horizontu napomáhá snížit vnitřní tlaky a zpomalit chaos v myšlenkách. Člověk s ADHD, který navíc propadl závislosti, se tedy nevyrovnává pouze s důsledky poruch pozornosti a soustředění, dezorganizací a špatným nakládáním s časem, ale také s důsledky závislosti na sebe a své nejbližší.

Dospělý s ADHD nakládá každodenně nedobře se svým časem. Propadá pocitu, že toho za den zvládne mnohem více, než je reálné. Často má také pocit, že stihne někam dojít mnohem rychleji, než je vůbec možné. Mnohdy si ráno opakovaně odkládá budík, než si uvědomí, že má být na schůzce za pár minut, a tak je schopen jet přes město stovkou, aby schůzku stihl.

Navíc si na den naplánuje tolik věcí, že se už odpoledne vždy dostane do přetlaku. Má tendence rozdělat všechno najednou a nic nedodělat. Na konci dne má tedy pocit, že „nic nestihl“, a cítí se neschopně nebo naštvaně. Pocit, že nestíhá přes den a nemá zároveň ani klid, po kterém vnitřně touží, ho vede k tomu, aby posouval dobu usínání.

Má tendenci protahovat večer, co nejdéle to jde, aby si užil trochu klidu a samoty a srovnal si myšlenky. Jde spát příliš pozdě na to, aby ráno vstal včas. Velmi často je součástí večera právě užívání alkoholu, aby se stihl uvolnit a uklidnit rozbouřenou mysl. Ráno není schopen včas vstát, a tak se koloběh opět opakuje.

Intenzivní život na hraně

Zkráceně by se dalo říci, že dospělému s ADHD chybí řád. Touží po klidu, ale ve skutečnosti nedokáže v klidu vydržet, a tak dělá pravý opak. Zahlcuje se vztahy, prací, úkoly a zážitky, a někdy zahlcuje i své okolí. Touží úkoly dokončovat, má rád výsledky, ale chaos v myšlenkách ho nutí dělat příliš mnoho věcí najednou.

Množství rozpracovaných projektů, prací a naslibovaných pomocí následně k vnitřnímu i venkovnímu chaosu ještě přispívá. Začíná se ztrácet, ztrácí klíče, telefony, neví, kde má ráno košili, kde přes den zaparkoval auto… A kvůli tomu se vzteká. Dokáže se zlobit i na ostatní za svůj pocit přetlaku a neschopnosti a frustrace.

Ví, že by potřeboval řád, ale jeho dodržování mu připadá sucharské. Přeci nebude jako nějaký nudný taťka. Číst návody je trapné, jet nařízenou rychlostí ve městě je nudné, dodržovat zdravý životní styl a chodit včas do práce je pro něj nemožné. Bývá pyšný na svou spontánnost, ale často mu nedochází, že zdravá uvolněnost není totéž co impulzivita, která vede k chybám a selháním.

Mnohdy se přitom vůbec nejedná o neschopného člověka. Lidé s ADHD jsou v dospělosti často úspěšnými podnikateli, jsou výkonní a dokážou vydělat i dost peněz. Vše je však na úkor jejich zdraví a osobních vztahů, neboť si neumí hlídat vlastní hranice a mohou překračovat i hranice druhých. Nedokážou si včas pohlídat své potřeby.

Za hranicí nezdravého

Intenzita ADHD v dospělosti se může lišit. Někdo si jen špatně hlídá hranice, má roztříštěné myšlenky a je dezorganizovaný, ale jinak vcelku funguje v práci i v osobních vztazích a je zodpovědný. K ADHD se však připojují i další potíže jako deprese, závislosti, obsese, úzkosti či jiné. Někdo kromě chaotického života nedokáže nepřekračovat pravidla či propadá právě závislosti.

ADHD se závislostí vytváří nepříjemné tření zejména v oblasti zodpovědnosti. Takový člověk se chová nezodpovědně ke svému zdraví, tvoří dluhy, má pokuty či potíže v práci. Může mít tendenci slibovat nesplnitelné nikoli ze zákeřnosti, ale čistě pro svůj špatný odhad. Také ve chvíli, kdy slibuje, že přestane pít nebo bude už včas chodit do práce, to může myslet vážně.

Hraje v tom roli právě snížená zodpovědnost. Zodpovědný člověk realisticky zváží své možnosti a schopnosti, než něco slíbí, protože mu skutečně jde o to druhého ani sebe nezklamat. Život s ADHD v kombinaci se závislostí je plný nesplněných slibů, zranění a dramat. Mohou se objevit dluhy, rvačky, vyhození z práce či nevěra.

Závislost na chvíli ztlumí chaos, ale podpoří už tak značnou nezodpovědnost v chování a ještě více utlumí pocity viny a empatii k druhým. Závislý člověk jedná sobecky a není ochoten dívat se dopředu na důsledky svého chování na druhé. Pro partnery ADHD dospělých se závislostí je soužití náročné zejména proto, že se na ně nelze spolehnout. Mohou si připadat jako rodiče, kteří zachraňují průšvihy vzpurného dospívajícího.

Jak to zvládnout

Zažívám pozitivní příběhy lidí s ADHD, kteří dokázali přestat se závislostí a dostali do svého života řád. Museli se však vystavit silné sebereflexi – mnohdy na sobě začali pracovat až ve chvíli, kdy jim kvůli jejich závislosti selhalo důležité partnerství, kterého si nedokázali vážit.

  • Budete‑li pouze abstinovat a nebudete řešit ADHD, může se vám závislost vracet. Léčba obojího musí jít ruku v ruce.
  • Nastavte si řád. Choďte včas spát a ráno včas vstávejte. Zkuste vytvořit rovnováhu mezi vaším volným časem, prací a osobními vztahy.
  • Komunikujte a zkuste být upřímní ke svým blízkým. Neslibujte něco jen proto, že se cítíte pod tlakem nebo se chcete vyhnout nepříjemné konfrontaci. Nebojte se vyjadřovat své skutečné potřeby.
  • Hlídejte si své hranice. Pokuste se rozeznat místa, kde zneužíváte druhé nebo kde naopak cítíte, že druzí zneužívají vás.
  • Sledujte svou hladinu únavy. Pokud si všimnete, že začínáte cítit únavu nebo dokonce úzkost, uberte druhý den z úkolů, které vás čekají. Zátěž snižujte, dokud se nebudete cítit komfortně.
  • Jestliže nebude nastavení řádu a vlastních hranic ke zvládnutí ADHD stačit, využijte možnosti léků. Navštivte psychiatra, který vám bude umět předepsat pro vás nejvhodnější léky napomáhající ke zklidnění a lepšímu soustředění.
  • Naučte se svým blízkým nelhat – to je běžnou součástí závislosti. Společně s abstinováním se zkuste otevřít lidem, na kterých vám záleží, a snažte se s nimi obnovit důvěru ve vztahu.
  • Najděte si jinou formu relaxu, než je alkohol.
  • Uvědomte si, kde je vaše skutečná hodnota. Lidé s ADHD se vnitřně velmi podceňují a zapomínají, že nejsou jen produktem výsledků své práce nebo schopností.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

93

Recenze knihy Cesta Matky od Lisa Marchiano

/0 Komentáře/in /by

Recenze knihy Cesta Matky od Lisa Marchiano

Klientky, kterým jsem knihu v mé terapeutické poradně doporučila o ní hovoří jako o Bibli. Matky budete do konce života a kniha vás připravuje na všechny fáze, které vás mohou jako matku svého dítěte potkat. Mně osobně zaujala hned jedna z prvních vět autorky, která je sama matkou, že mateřství v nás ženách objeví odpad i bohatství. Naše děti jsou pro nás ženy tím největším zrcadlem. Odrazí všechny naše zranění a neléčené rány z dětství a nejvíce prozradí, jak to máme s péčí o sebe a o druhé. Každé naše dítě bude zkoušet naše hranice a schopnost je ve vztazích zdravě nastavovat.

Autorka knihy pracuje jako hlubinná psycholožka a terapeutka v USA. Jako hlubinná psycholožka pracuje s klienty v jungovském duchu a ve stejném stylu pracovala i na své knize. Kniha je plná pohádek, kde skrze jejich symboliku přibližuje ženám různé fáze mateřství, jak jim porozumět a jak se s nimi vyrovnat.

V první části knihy se autorka Lisa věnuje ztrátě svobody a kontroly sebe samé, ve druhé se setkáváme se svým stínem jako matky a ve třetí části se zaměřuje na kreativitu a autoritu.

Kniha není pouhou suchou teorií, je protknuta mnoha příběhy žen-matek, na kterých autorka ukazuje, jak se s problémy nebo pocity v mateřství vyrovnávaly. Navíc v knize vzpomíná na známé filmy nebo knihy, jako třeba na film Černou Labuť, u které poukazuje na problém matky se odpoutat od dcery. Přílišná ochrana a upoutání se na dítě vede ke stagnaci matky i dítěte. Matce připoutání se přináší výhody, kdy si přijde potřebná, důležitá a milovaná. Pokud se však včas neodpoutá a nevede dítě k samostatnosti, ustrne ve vývoji. Přestane postupně vnímat i své potřeby a soustředí se jen na dítě. Dítě se jako nesamostatné a závislé začne cítit neschopné a vnitřně osamělé. V pubertě nebo i dříve se pak mohou u dítěte objevit psychické potíže nebo silný vzdor vůči matce, protože se potřebuje vnitřně odpoutat. Takováto neodpoutanost a hyperprotektivita může vést později u dítěte i ke vzniku drogové či alkoholové závislosti. Jedním z příběhů byl právě příběh matky, která se s dospělou dcerou točila v kruhu její závislosti, kdy si dcera vždy přišla o pomoc, když neměla peníze či ztratila práci důsledkem své alkoholové závislosti. Lisa jako terapeutka matky s ní začala hovořit o tom, co by si ona sama přála a několik sezení matka nedokázala oddělit svá přání od dceřiných. Hovořila o tom, jak by si přála, aby dcera měla práci a jak jí trápí její závislost. Až ke konci terapie si uvědomila, že musí začít žít i svůj život a vytvořit dceři jen takové podpůrné prostředí, které ji znovu nezneschopní a matku nestáhne znovu do společné pasti.

Kniha je čtivá a doporučuji ji všem matkám, zejména těm, které pochybují o síle svého mateřství. Kniha povzbudí i v tom, že není lehké své dítě vždy jen milovat a prožívat k němu jen libé pocity. Podpoří matky, že je důležité myslet i na sebe a zdravě podpořit i v rámci mateřství své vlastní potřeby.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

99

Budu někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistních matek

/0 Komentáře/in /by

Doporučení knihy od Karyl McBRIDE: Budu někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistních matek

Když se řekne narcistní matka, většina z nás si představí ženu, která se věnuje své kráse a nepečuje o své děti nebo o ně pečuje tak, že je tlačí je do výkonu. Narcistní matka však nemusí mít vůbec poruchu osobnosti, kniha je o jakékoli matce, která upřednostňuje své potřeby před potřebami svého dítěte. Narcistních matek je dle autorky několik typů: závislá matka, emočně nenaplněná, matka s psychosomatickými projevy, výkonná matka, extravagantní matka či krutá matka.

Všechny matky však spojují vlastnosti jako povrchnost, nedostatek empatie a skutečného zájmu o druhé a strhávání pozornosti na sebe.

Autorka, která sama prošla výchovou narcistní matkou a pracuje dlouhá léta jako psychoterapeutka. Díky svých zkušenostem se zaměřila ve své práci na klientky narcistních matek, kterým mohla předávat nejen své zkušenosti, ale i jasný recept, jak se vnitřně od takové matky osvobodit.

Narcistní matka se totiž dcerám dostane pod kůži. Její výchova ovlivní zejména u dcer celý jejich život. Narcistní matka reaguje negativně ve výchově mnohem více na svou dceru než na syna, a to z důvodu, že se svou dcerou vnitřně i navenek soupeří. Vnímá jí jako svou konkurenci. Se svou dcerou soupeří zejména v oblastech, kde se cítí oslabená.

Dcery narcistních matek se následkem výchovy bojí ve svých osobních vztazích ignorace nebo pohlcení. Narcistní matky je ve výchově zpochybňují a vyvolávají v nich pocit, že nejsou dost dobré. Dcery zažívají opakovaně pocit, že láska od jejich matky je podmínečná. V pracovní oblasti jsou pak v dospělosti buď sebesabotující nebo nadměrně výkonné.

Jak se osvobodit od matky, která vyvolala pocit, že je pro dceru nejdůležitější a nejlepší, ale přitom skrytě preferovala své vlastní potřeby? Autorka na konci knihy píše „recept“a postup, který osvobodí dceru od neustálého snažení se matce zavděčit.

Knihu přečetlo několik mých klientek a byly nadšené. Kniha jim pomohla si uvědomit, že oni nejsou ty špatné! Cítily se podpořené a díky terapii a knize si pomalu přiznávají, že to, co jim matka nedala již nikdy nemohou dostat. Díky toho se osvobozují od starých vzorců chování i v jejich ostatních blízkých vztazích.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

444

Emocionální samota

/0 Komentáře/in /by

V životě máme již od dětství mnoho potřeb. Od těch základních, které jsou potřeba, abychom přežili, po ty emocionální, kdy potřebujeme cítit přijetí, lásku, blízkost a sdílet s někým naši představu o životě. Netrefuje-li se ve vašem dětství rodič do vašich vnitřních potřeb a hodnot, vzniká samota. Úkolem rodiče samozřejmě není se shodovat ve všem se svým dítětem a být jeho kopií. Měl by však vnímat, jaké jeho dítě je a jeho úkolem je nepotlačovat jeho já. Co to znamená? Při potlačování „já“ u dítěte se často používá nástroj „měl bys, měla bys“. Všímáte si třeba, že vaše dítě není sportovec, je spíš naladěný na jemné zájmy jako hudba a kreslení, ale vy se ho jako rodič rozhodnete dát na sport, protože táta taky sportoval nebo že by dítě prostě mělo sportovat, aby bylo vaše dítě zdravé. Všímáte si, že je vaše dítě stydlivé, ale vy sama jste jako máma zvyklá se všude prosadit a nechápete, proč je vaše dítě tak „zaprdlé“. Pokud vaše dítě bude slyšet opakovaně nepřijímající věty jako „co si furt zaprdlej, ostatní tam taky jsou a taky se nestydí, zase už se ti tam nechce“apod.,může se cítit vnitřně emočně samo a v horším případě se vám skutečně přizpůsobí a začne měnit samo sebe. Začne jít proti svému vnitřnímu přesvědčení a začne plnit obrázek svých rodičů. Začne se potlačovat.

Emoční samota nevzniká však jen z jednoho příkladu. Většinou jde o sérii vnitřních představ dítěte, ve kterých se s rodičem neshodne. Dítě je třeba rádo doma, samo, raději by si četlo knížky než běhalo venku, ale rodiče ho každý den nutí být venku, protože aktivita a čerství vzduch je zdravý.Dítě u toho navíc slyší, co jsi pořád doma?Přijdeš si normální? Emoční samota vzniká v dítěti větami jako ty jsi zase takový, měl bys, musíš. Ale velmi silně vzniká také běžnou manipulací ve výchově, kdy se rodič uráží, nemluví s dítětem a vytváří v něm jakkoli pocity viny, když nesplní představu svého rodiče.

Reakce dítěte na emoční samotu v dětství je často to, že se rodičům postupně úplně přestane svěřovat a to už v nízkém věku. Nachází si buď kamarády, kteří mu ve sdílení nahrazují rodiče nebo se stahuje do samoty a nastává pro něj často druhý problém a to je skutečná samota. V dospělosti je takový člověk pak nejen emočně sám, ale zažívá i opravdovou samotu, kdy mu chybí v životě přátelé nebo i partner.

“Emocionální samota je samota, kdy můžete mít spoustu přátel, partnera i rodiče, ale přesto si přijdete vnitřně sami.Emocionální samota znamená – okolí nezajímá, jak se cítím nebo se o to zajímají jen povrchně. Emocionální samota se může projevovat různým způsobem a v různé intenzitě. Dá se říci, že je to vlastně odpojení od sebe sama, kdy jsme v malém nebo úplně minimálním kontaktu se svým já. Někdo cítí úplnou prázdnotu někdo má život naplnění a úspěch, ale přesto mu ti nejbližší nedokáží plnit jeho potřeby, nedokáží s ním sdílet jeho hodnoty nebo mu plní pouze potřeby, které nepotřebuje plnit. Emocionální samota znamená, že je se naši rodiče a partneři netrefují do našich vnitřních potřeb (nikoli tolik do těch praktických), opakovaně sdělujeme, že něco potřebujeme nebo si přejeme, ale blízké lidi to buď nezajímá nebo jsou nějak v rozporu s tím”

Emoční samota v dospělosti se pozná tak, že člověk často i opakovaně řekne svým blízkým, co si nepřeje a stejně to není respektováno. Opakovaně říká, co potřebuje, ale dostane buď něco jiného nebo nic. Má pocit, že se druzí nezajímají o to, co si přeje, co potřebuje, co je pro něj důležité a nemá to také s kým s sdílet. Pokud to sdílí, jeho blízké to buď nezajímá nebo se jim to dokonce nelíbí a dávají to jasně najevo. Emoční samota se v dospělosti pozná, že s vámi vaši blízcí nebo někdo důležitý z nich jako rodič či rodič i partner nedokáží sdílet radost, jednoduše proto, že je to nezajímá nebo tomu tématu nerozumí. Emoční samotu poznáte tak, že přestože jsou vaše potřeby v pořádku, neděláte tedy nic asociálního nebo něco, co by druhému skutečně ubližovalo, nejde s blízkým svou radost sdílet. Koupíte si třeba psa, kterého jste si jako dítě přáli, staráte se o něj sami,ale i tak nejde s rodičem sdílet radost ze zvířete – „no jo, pořád ten tvůj pes“, to nemáš lepší zábavu?

Pokud zažijete v dětství emoční samotu, opakuje se často podobný vzorec v partnerství. Partner nevnímá vaše duševní a emoční potřeby, i když je vyslovujete nahlas a říkáte, potřebuju tu dnes nebýt sama nebo dneska bych si chtěla popovídat nebo se poradit, tak přesto, že partner má čas, nevěnuje vám ho. Samozřejmě nejde o jednorázovou záležitost. Takové situace se musí opakovat, aby se to dalo nazvat jako emoční samota.

Dítě, které zažívá emoční samotu může být od rodičů jinak moc hezky opečováno. Může být krásně oblékáno, rodiče ho finančně podporují, zdravě živeno apod.

Takové dítě může v dospělosti žít i úspěšný život, ale může se u toho cítit samo nebo mu nemusí fungovat partnerství.

Pokud se v dětství spojí u dítěte přístup rodiče, který nejen emočně nepodporuje, ale i hrubě porušuje základní potřeby nutné k životu, potýká se pak dítě v dospělém věku ještě s hlubšími potížemi. Zažívá hluboký pocit nepřijetí a nehodnoty a často se mu nedaří navázat ani zdravé vztahy s přáteli, dosahovat úspěchu či vydělat dobré peníze.Jeho život tak může být zasažen celkově.

Dítě, které jinak zažilo funkční rodinu, ale cítilo se emočně samo mívá v dospělosti standartní život, ale často má problémy v partnerství a celkově se může potýkat s potížemi s duševními hranicemi, kdy ho blízcí nerespektují.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

490

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

/0 Komentáře/in /by

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

250

Zmatek v emocích

/0 Komentáře/in /by

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

163

Táta workoholik

/0 Komentáře/in /by

Co je workoholismus?

Workoholismus je závislost na práci. Workoholik cítí svou sebehodnotu skrze práci a bez ní si připadá, že nic není a nic nedokázal. Workoholik je závislý a chová se podobně jako jiní závislí (alkoholici, narkomani apod.)

Upřednostňuje svou závislost před vším ostatním. Chová se sobecky. Popírá svou závislost, respektive své chování nepovažuje za závislé. Jeho závislost přináší negativní důsledky pro jeho okolí i pro něj. Závislost si neuvědomí často až do té doby, kdy už není schopen pracovat a dostaví se syndrom vyhoření. Někdy si závislost uvědomí ve chvíli, kdy ho opustí partnerka s dětmi, protože dlouhodobě nevnímal jejich potřeby.

Partnerky workoholiků

Každá závislost má svého vykonavatele a podporovatele. Co to znamená? Závislý si k sobě často nevědomě „přitahuje“ typy partnerek, které se vůči zanedbávání a emočnímu zneužívání neumějí bránit. Tím poskytují velký prostor pro to, že si muž svou závislost může dovolit. Taková partnerka často podléhá argumentů závislého, že to dělá pro rodinu, díky jeho penězům se mají přeci dobře, nemůže změnit práci, protože jinak by si nemohli dovolat, co teď mají, nemůže omezit práci, protože teď je toho přeci hodně. Někdy se workoholik může uchylovat i k drsnějším argumentům, že bez něj by jeho partnerka nic neznamenala, protože není schopná nic vydělat a nic neumí.

Ve většině případů se tak partnerka po delší době ocitá v pasti svých pocitů bezmoci, kdy se snaží svého partnera přesvědčit, aby udělal změnu, aby pracoval méně. Snaží se mu vysvětlovat, jak se celá rodina cítí, když o ně nemá zájem nebo je nevnímá ani po příchodu domů. Snaží se vycházet workoholikovi vstříc, aby mu různě ušetřila čas, aby se mohl věnovat ve volním čase rodině. Stane se však je to, že žena postupně převezme na sebe veškerý chod rodiny a domácnosti a zároveň dochází do svého zaměstnání a workoholik využije volný čas opět pro sebe. Pokud nepracuje, vrací se domů unavený a vyžaduje si čas pro sebe, aby si odpočinul a snaží se v partnerce vyvolat pocit viny, jak po něm může něco chtít?Vždyť přeci celý den pracuje! A dělá to pro rodinu !

 

Partnerka workoholika si potřebuje uvědomit, že workoholik je egocentrický. Nemá smysl mu vysvětlovat mu, jak se cítí, protože workoholik je ve fázi závislosti, kdy necítí pocity viny a pokud by k němu tato sdělení přeci jen pronikla, bude se jim vyhýbat, a ne se s nimi řídit. Žena má pocit, že když si s mužem promluví, pochopí, že se jeho rodina cítí opomíjena a změní se. Žena závislého se stále točí v kole zklamání a naděje, že se vše změní. To je velmi vysilující proces. Workoholik má fáze, kdy cítí, že už mu žena není tak nakloněna a začne slibovat, stejně jako třeba alkoholik nebo narkoman. Na chvíli se skutečně zlepší a když už žena uvěří ve změnu, opět se začne věnovat naplno práci.

Kromě ženy workoholika má jeho chování vliv také na děti. Zažívají od otce pocity nezájmu, na který mohou vnitřně reagovat různě. Může se v nich budovat pocit nízké sebehodnoty, připadají si pro otce nedostatečně zajímaví a důležití. Navíc jim chybí společné zážitky  s tátou a zdravý otcovský vzor.

Jak z toho  ven?

Partnerka workoholika musí pracovat zejména se svými pocity viny a hranicemi. Potřebuje si uvědomit, že sobec není ona, že po své těžce pracujícím muži něco chce, ale její muž, který zanedbává potřeby celé rodiny a neřeší své problémy se závislostí.

V takové situaci potřebuje chránit především sebe a své děti. Základním pravidlem je muži neusnadňovat jeho život. Teď tím nemyslím být zákeřná! Ale partnerky závislých často převezmou zodpovědnost nejen za sebe, děti, domácnost a rodinu, ale také za závislého. Zařizují za něj věci, které on sám nestíhá. Obávají se na workoholika přitlačit v jeho povinnostech a když je neudělá, neumí mu dát žádné důsledky.Partnerka se musí naučit věnovat především sobě!Právě to mohlo způsobit, že si přitáhla do života egocentrického partnera.

Chcete se naučit věnovat sobě a nastavit si hranice?Přijďte se k nám poradit?

Workoholik si potřebuje svou závislost nejdříve přiznat, teprve poté s ní může pracovat. I v případě, že si i přizná je často nutné, aby docházel k odborníkovi, který mu pomůže se z bludného kruhu vymotat.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

292