Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

Emocionální zneužívání působí ve společnosti jako neviditelná epidemie. Pokud vyrostete v rodině, kde jste byli jedním nebo oběma rodiči emocionálně zneužíváni, přijmete toto chování mnohdy jako normu. Jedním z důvodů může být i to, že emocionální zneužívání je méně zřejmá a více přijatelná forma ve společnosti než sexuální zneužívání v rodině.

Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

„K emocionálnímu zneužití ze strany rodičů dochází v případě, kdy ve vztahu zaujímají potřeby rodiče důležitější pozici než potřeby dítěte“.

Emocionální tedy citové zneužívání se běžně děje mezi rodičem a dítětem, mezi rodiči i v partnerských či přátelských vztazích a to v různé intenzitě. Pokud ho nerozpoznáme aplikujeme ho poté automaticky na svých vlastních dětech a to mnohdy ještě s dobrým pocitem, jak své dítě dobře vychováváme a jak jsme v právu. A právě i z tohoto důvodu, kdy nám naše výchova přijde oprávněná učí naše děti v takové výchově automaticky pokračovat i k jejich vlastním dětem.

Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

Citové zneužívání je formou manipulace, která je v naší společnosti často běžně rozšířená a přijatelná, o to více je tedy nevědomá a tím nebezpečná.

Posuďte sami s kolika příznaky jste se doma u svých rodičů směrem k vám, mezi rodiči či v partnerských vztazích setkali:

  1. Ponižování druhého člověka
  2. Snižování hodnoty druhého a nepřijímání ho takového jaký je
  3. Dominance a kontrola nad druhým
  4. Souzení a kritizování druhého
  5. Obviňování a vyčítání
  6. Přehnané požadavky a očekávání
  7. Citový odstup a „ticho“
  8. Citový chlad a vyvolávání v druhém pocit, že není dost dobrý
  9. Nesouhlasné, odmítavé, pohrdavé nebo povýšené pohledy, poznámky i chování
  10. Trucování, špulení úst
  11. Výhrůžky, že dítě emocionálně či fyzicky opustí
  12. Přesvědčení, že by se děti měli chovat tak, jak chtějí oni rodiče
  13. Nevšímání si pocitů druhého
  14. Přesvědčení rodičů, že mají vždycky pravdu

Mezi zcela běžné emocionální zneužívání mezi blízkými lidmi patří zejména kritika, výčitky a celkové vyvolávání pocitů viny, výhrůžky rozchodem, odchodem a opuštěním, trucování, trestání tichem, citové vydírání („já pro tebe udělala tolik věcí a ty pro mě nic“). Zcela běžný je v rodinách i nezájem o pocity dítěte a následně dospělého. Dítě si například v dospělosti stěžuje rodiči, jak je nespokojený v práci, jak ho nenaplňuje nebo dokonce trpí občas úzkostmi a od rodiče se mu zcela běžně dostane odpovědi, že může být rád, že má práci, ať si nestěžuje. Takový rodič vůbec nemusí být chladný, prostě mu jen přijde v pořádku dělat práci, která člověka nebaví či vydržet občasnou šikanu od šéfa, protože on sám tím ve svém životě také běžně procházel.

Pokud takové chování zažijeme v rodině přejde nám plíživým a nenápadným způsobem i do našich partnerských vztahů a následně do výchovy našich dětí.

A v čem je emocionální zneužívání od rodiče tak nebezpečné?

Ač může mít různou formu, mívá podobné následky. V dospělosti se tyto děti cítí často provinilé a bezmocné , nechávají se znovu zneužívat v partnerských vztazích a také sami zneužívají, degraduje se jejich osobnost, kdy se v dětství nenaučili soustředit na své vlastní já a zrání a plnili pouze očekávání rodiče či ho ochraňovali – následkem je, že se někdy i celý život hledají, neumí si najít naplňující práci ani zájmy a tak dělají celý život něco, co je nenaplňuje. Nedokáží zdravě prožít konflikt, vyhýbají se mu nebo ho příliš vyostřují. Zůstávají v nenaplňujících vztazích, protože nic lepšího nezažili nebo si naopak nedokáží pořádný a vážný vztah udržet a tak jsou sami.

Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

 

Kde je tedy zdroj? Kde to všechno začalo?

K emocionálnímu zneužití ze strany rodičů dochází v případě, kdy ve vztahu zaujímají potřeby rodiče důležitější pozici než potřeby dítěte. 

Důsledky emocionálního zneužívání jsou podobné důsledkům sexuálního zneužívání, zejména  v souvislosti s pocity viny, nízkým sebevědomím a sebeúctou, narušenou sexualitou a intimitou a různými druhy závislostí v dospělém věku.

V důsledku vlastní prázdnoty rodiče,  neschopnosti řešit osobní život či neschopnosti zdravého vztahu s  partnerem, může být dítě vystaveno přehnané péči či pozornosti. O emocionálním zneužívání však mluvíme i v případech, kdy je dítě vmanipulováno do role rodiče i přesto, že je ještě dítě.

Takové děti pak vyrůstají v pocitu zmatku, kdy mají na jednu stranu chuť žít podle sebe, ale na druhou stranu cítí vinu vůči rodiči, pokud neplní jejich očekávání. Mají strach, že tak rodiče zradí a ztratí, ať už emocionálně či úplně. Na strachy z opuštění jsou takto děti trénovány již od mala. Pokud dítě udělá něco, co se takovému rodiči nelíbí, trestá ho výčitkami, pocitem ublížení, tichem či třeba ponižující srovnáváním s jiným dítětem.

Jak má pak takové dítě vstoupit se zdravým sebevědomím a vyzrálé do dospělé společnosti a také do zdravých partnerských vztahů?

Strach opuštění se mu pak objevuje i v partnerských vztazích. Dospělý vychovaný v těchto rodinných podmínkách má strach, že když nesplní očekávání partnera, bude opuštěn. Problém už je však v základu. Proč by si dítě a následně dospělý musel myslet, že musí nejdříve něco plnit a pak teprve bude dobrý a dostatečný? I takto můžeme poznat, že jsme vyrůstali v rodině, která se na první pohled mohla zdát jako absolutně funkční a podle objektivních měřítek skutečně byla, ale to neznamená, že ve výchově nebylo používáno emocionální zneužívání.

S jakou výbavou pak vstupuje do partnerství, tedy druhého nejdůležitějšího následujícího vztahu hned po rodičích? Vstupuje s NEVĚDOMÍM, tedy neuvědomělým pocitem, že musí s partnerem manipulovat či ho vydírat, aby ho neopustil nebo aby vůbec docenil jeho hodnotu. Takto vychovávaný člověk si neuvědomuje svou skutečnou hodnotu, protože byl vychováván způsobem, je pokud budeš „nějaký“ tak budeš pro druhé přijatelný. Jen když budeš plnit očekávání druhých, budeš přijatelný a dobrý. V partnerství takový člověk navíc stále žije se strachem, že bude opuštěn a tak si k udržení partnera používá nezdravé mechanismy, které byly v jeho rodině běžné.

Skutečnou epidemií ve společnosti je mezi lidmi pocit vlastní nedostatečnosti, který z části degradoval jejich  osobnost a který má za následky mnohdy jak nespokojenost v práci, tak ve vztazích i ve výchově dětí. Ozdravit v tomto smyslu společnost by tedy znamenalo začít si být vědomy plíživého ve společnosti již poměrně integrovaného emocionálního zneužívání.

Tereza Zahrádková

PORADNA THERAPIA