Doba efektivity a výkonnosti a její důsledky

Doba čtení: 4 minuty, 21 sekund

Efektivita, výkon

Výkon, efektivita, maximální využití času, žádná prokrastinace, povinnosti, pracovní úspěch. Výkon a rychlost se v poslední době stává hodnotou nejen v práci, ale i v domácnostech a celkově v životě. Efektivitě a výkonu se již přizpůsobuje vše v našem životě. Ráno vstaneme s hlavou plnou povinností, co ještě musíme dodělat a dokončit, v práci již často ani nechodíme na oběd, protože ho buď nestihneme nebo by na nás dokonce kolegové koukali jako na lenochy, že se chceme poflakovat venku, když oni musí pracovat. Nosíme si s sebou rychlé jídlo a kupujeme rychlé občerstvení, po večerech čteme knihy jako jak neprokrastinovat a ve zbylém čase plánujeme v hlavě, jak stihnout všechny povinnosti a práci, kterou máme. Dokonce i volný čas a dovolená se pro nás již stává dalším úkolem. Nejezdíme na dovolenou odpočívat, ale poznávat. Vymýšlíme si dovolené, kde máme hlavní úkol vidět, co nejvíce věcí, abychom tam čas nepromarnili. Z dovolené se někdy vracíme více unaveni než když jsme na ni odjížděli. Cítíme se unaveni a tak si v tom nadživotním tempu zaplatíme hodinu jógy, abychom sami sebe uchlácholili, že pro sebe něco děláme. Taková hodina se pro nás ale stane jen dalším stresem a úkolem, protože si nejsme schopni upustit od jiných povinností a tak doběhneme na jógu, kde nejsme stejně schopni se hned uvolnit a pak zas běžíme do práce, kterou si kvůli tomu musíme o hodinu prodloužit.

Máme strach, že život pro marníme, že všechno nestihneme, že nás druzí předběhnou se svým úspěchem.

Bojíme se odejít na mateřskou, abychom neztratili tempo a dobrou práci, kterou máme. Nestaráme se o naše staré rodiče, protože na to prostě není čas a tak je dáváme do domova důchodců. Oni tam už vlastně chtějí sami, protože žijí ve stejné době jako my a tak nás nechtějí zatěžovat. Nestaráme se o své nemoci a nevnímáme svá těla a signály, která vydává. A tak naše nemoci přecházíme a jedeme celý rok na plný plyn. Když si konečně máme užít Vánočních či jiných svátků, onemocníme. Onemocníme chřipkou či angínou tak, že se nemůžeme několik dní ani zvednout. Tělo si konečně vybere to, co jsme mu tak dlouho nedali. Prostě nás obere o sílu, kterou jsme nebyli schopni sami krotit a donutí nás chvíli ležet. Ve velkých nemocnicích rodíme, jak na běžícím pásu, protože rodících žen je prostě pořád dost a lékařů málo. Z auta a z práce už pomalu nevystrčíme hlavu, tak si kupujeme domy se zahradou, abychom se vůbec dostali na vzduch. Často už skutečně pracujeme jen v moderních kancelářích, kde už ani okno otevřít nemůžeme, protože klimatizace jsou modernější.

V poradně se poslední dobou setkávám s klienty, kteří se bojí v životě zastavit. Bojí se klidu a prožívají úzkosti.

Ano toto je již poslední fáze našeho tempa. Možná si říkáte, jak se někdo může obávat klidu, ale ono není jednoduché vystoupit z maximální rychlosti a tempa, ve kterém žijeme. Žijeme tak rychle, že už neznáme fázi „užít si“. Pomalu a jistě přestáváme vnímat a žít. Jedno se nám povede a my už pospícháme za druhým. Přestáváme ctít ten nutný meziprostor, kdy se člověk zastaví a odpočine s tím dobrým pocitem, co zvládl nebo prostě jen s pocitem, že se chce na chvíli zastavit. Místo toho, když se zastavíme zjistíme, že nás bolí záda, žaludek a trpíme tak velikou únavou, že už ani nemáme chuť se jít podívat na výstavu nebo si posedět s kamarády. Tělo a mysl jsou unavené, tak si raději sedneme k TV a napíšeme si s přáteli přes facebook, vždyť ten přeci slibuje, jak rozvíjí naše přátelské vztahy.

Život je potřeba žít!

Protože už možná jiný nebude. Je skvělé, že se máme touhu rozvíjet a pracovat na sobě. Pomalu se ale dostáváme do fáze, kdy nesneseme jakoukoli stagnaci.

Jediné, co je ale důležité jsme my, naše přání a sny a prostor, kde si tyto sny a přání můžeme uvědomit a následně užít. Svět okolo nás nám bude nabízet čím dál více možností, našim úkolem ale není všechno stihnout, ale prožít život šťastně a užít si blízkost s druhými, protože pokud se dáme na stranu výkonu, pokud budeme pořád poslouchat ten hlásek v nás „ještě nemáš hotovo nebo odpočineš si později“, jednou se budeme stejně muset zastavit a bude nás čekat jen vnitřní prázdnota. Protože kvůli vysokému tempu člověk zapomíná na své emoce, které potlačuje a které jsou k životu zapotřebí. Chováme se často jako stroje, jako roboti, ale my jsme lidi. A k lidem patří jiní lidé, prožitek a vnímání svého těla a duše.

Možná máte to štěstí, že se vás tento článek netýká nebo možná ano, ale ještě jste si toho nevšimli. Dnešní doba je skvělá, nabízí strašně moc možností, ale zároveň vybízí k destrukci člověka a jeho bytí.

Naším úkolem je naučit se vybírat si z mnoha možností, stanovovat si priority a vnímat, jak nám je, jak se cítíme., protože ke konci života už přijdeme o všechnu sílu a zbydou nám pouze vzpomínky a naši blízcí. A vzpomínky na naše prožitky s druhými a zážitky. Nevybavíme si již tolik, co jsme dokázali v práci, protože v práci za nás již nastoupí mladší, ale vybavíme si, co jsme s kým prožili a s tím pak budeme moct odejit s klidem v duši, že jsme žili a že máme v tomhle životě splněno…

Mgr. Tereza Zahrádková, vedoucí poradny, terapeut